Výslech

(Drsný kriminální příběh)

„Slečno, prosím vás, uklidněte se a povězte nám, co se přihodilo dnes odpoledne.“ Dlouhým životem nasáklý muž vstal od stolu a přecházel po skromně zařízené místnosti. Zvuky vrzající podlahy doplňovalo přerušované vzlykání dívky s ušpiněnými tvářemi. Třesoucíma se rukama si upravovala dva zašmodrchané uzly světlých vlasů, které ještě před pár hodinami byly způsobně upravené do copů. Měla opravdu špatný den.
„Pane komisař, věděj´, že já jsem všecičko, co vím, řekla. Nebudou mě přeci popotahovat, když dovopravdy za nic nemůžu…!“
„Jistě, nechci vám klást za vinu zločiny, které se udály. Potřebuji pouze svědectví, co se stalo krátce před dnešní šestnáctou hodinou.“ Otočil se na mladíka s propadlými tvářemi, který se krčil u desky s psacím strojem. „Zapisujte, Jacquouille, co nám tady slečna Bernadette řekne.“

„Půl druhýho roku sloužím na hollandovský usedlosti, nikdá problémy se mnou nebyly, navopak. Co kde vidím, to paňmámě hnedka povím a to se jí vóhromně líbí. No a jak se mě vyptáváte na ty Belmondovy, ten párek divnejch lidí baví celou ves, to vám povidám.“
„Jak to myslíte, slečno Bernadette?“ zeptal se komisař Lebettre, ač odpověď už znal.
„Přece kvůli tomu děcku! To vám bylo - děťátko sem, děťátko tam - ale přitom žádný vopravdový dítě neměli, jen vo tom mluvili a bylo na nich vidět, že kujou plány, jako by těch děcek chtěli snad deset. Mně vlastně ani nepřišlo divný, když stará Belmondka vobcházela chalupu s kusem špalku v hadru a zpívala mu ukolébavky.“
„Viděla jste ještě někdy paní Belmondovou se zmíněným kouskem dřeva v peřince?“
„To se událo jen dneska po vobědě, když jsem šla kozám na jetel. A když jsem se o hodnou chvíli později vracela, jejich barák vypadal, jako by se tam prohnalo stádo ovcí, ale staří nikde. Sloupek vod plotu byl vyvalenej a uprostřed celý tý mely jsem poprvé zahlídla toho dřevěnýho fešáka, kolejbal se ven ze zahrady hnedka za mnou. Samo sebou jsem byla celá hin z takovýho chasníka a ptala jsem se ho, čím to, že má tak velkej pupek. Hned jsem poznala, že když pámbíček naděloval chytrost, stál hodně vzádu. Jediný, co uměl, bylo Jed jsem, sněd jsem… a dál vyjmenovával snad všechno, co najdete v chalupě i na venku. To blbý ale teprve přišlo, však to už věděj´ sám. Napište tam, že jsem byla sně-de-na.“
Strážník, jediný ve vsi, ambiciózní syn kováře, vyťukával poslední slovo a sám pro sebe si slabikoval „sně-de-na“. S důležitostí obecního úředníka pak pokynul děvčeti, že může zase pokračovat.
„Za všechno můžou ti Belmondovi. Kdyby doma neschovávali takovýho nenažrance, nespolkl by je, ani mě a ani polovinu vesnice. Dyť voni ani nebyli namíchnutý, že je synáček spapal. Láska k tý vobludě je úplně zaslepila.“
„Ano, dovedu si představit vaše překvapení z dané situace a i notnou dávku rozhořčení. Nikdo tehdy nevěděl, co se děje. Přesto, nepokusil se někdo z vás o útěk z té mizérie?“
„Snažili jsme se, pane komisař, to je jasný, ale vono dá pěkně zabrat, když se takovej kolos vrtí a kejvá. A navíc, bejt v jedný motanici s dalšíma čtyřma lidma, stádem ovcí, párem volů a psem – to není žádný pohodlíčko. Tady vidíte, pánové policajti, co von všecko sežral. Jakmile potkal živou duši, spustil Jed jsem, sněd jsem, a než byste do pěti napočítal, slupnul dalšího souseda. Teď, před váma, důležitejma pánama, jsem statečná a ještě nějakou tu legraci dělám, ale věděj´, měla jsem šíleně nahnáno.“
„Podle výpovědi osob, které byly vyvedeny z útrob pana Otesánka jako první,“ recitoval Lebettre četníkovi přes rameno, „se domníváme, že došlo k narušení homogenity trupu zavražděného blíže neurčeným nástrojem. Poblíž místa činu byla spatřena neznámá starší žena, zřejmě pachatelka zločinu.“
Lebettre dočetl úryvek policejní zprávy. Podíval se na zmatenou dívku.
„Můžete souhlasit s tímto vysvětlením vašeho vysvobození?“
„No já nevim, jak to myslej, ale věc se má tak, že nějaká bába rozpárala tomu nenasytovi břich motykou a dostali jsme se ven. Zážitek to byl hroznej. Nepřeju nikomu něco tak strašnýho, všude samý třísky. Vodevšad z něj stříkaly vodštěpky dřeva a pokrejvaly  celičký vokolí…“

Děvče upracovanými dlaněmi žmoulalo okraj sepraného šátku. V záhybech nuzných šatů se jí tvořily cestičky z pilin.

Nastalé ticho přerušil komisařův klidný baryton: „Jacquouille, doprovoďte slečnu Bernadette domů.“
Strážník vyvedl dívku z policejní stanice a procházeli setmělou návsí. Komisař Lebettre je sledoval naprasklým oknem, jako by si chtěl ověřit, že skutečně osaměl. Pak usedl ke stařičkému stolu, zapřel se do opěradla stejně obstarožní židle. Všiml si, že klopu jeho saka pokrývá jemný dřevěný poprašek. S hlubokým nádechem se sklonil nad dosud prázdný papír, z náprsní kapsy vytáhl pero, které okamžitě začalo tvořit na bílém listu stopu zneklidňujících informací: „Policejnímu velitelství Saint-Dizier: Již třetí případ pozření skupiny osob dřevěným tvorem nevídané velikosti v tomto okrese…“

2015/2016