Vlčí osud ll.
(Podíl babičky na zušlechtění potulné šelmy)
Je letní večer a já ležím na zahradě domku, který stojí na kraji vesnice a bydlí v něm holčička. Říkají jí Červená karkulka, protože nosí červený čepeček a moc jí sluší. Vyhřívám si staré kosti na sluníčku a je mi dobře. Dostal jsem nažrat a nic mi nechybí. Hlídám králíky a slípky a někdy mě ještě napadne, že by to byla pochoutka pro moje břicho, ale to bych pak musel zpátky do lesa a tam bych byl zase sám. Tak si raději nechám zajít chuť a jen o tom sním…
Ještě nedávno jsem žil v lese, starý, opuštěný a hladový. Ty tam byly časy, kdy se moje srst nádherně leskla a já byl statný a urostlý vlk. Všechny vlčice v lese na mně mohly oči nechat a několikrát se o mě dokonce i porvaly. Ty časy už jsou ale dávno pryč, začal jsem ztrácet síly, toulal se po lese a nedokázal jsem ulovit žádné zvíře, ani toho hloupého zajíce. Všichni byli rychlejší než já a utekli mi. Tehdy mě napadlo, že se schovám někde v lese u cesty a budu čekat, až půjde někdo kolem a bude mít jídlo. A tak jsem zalehl za strom a čekal. Čekal jsem dlouho, dva dny a dvě noci. Třetí den zrána jsem uviděl po cestě přicházet holčičku s červeným čepečkem a košíkem plným jídla. Poznal jsem ji - bydlela na kraji vesnice a říkali jí Červená karkulka. Vyskočil jsem spoza stromu, vycenil na ni zuby, ale ona se vůbec nelekla…
„Co tady děláš pejsku?“ zeptala se mě.
„Nejsem pes, jsem vlk,“ zavrčel jsem. Jsem hrozně zlý a mám hlad. Dej mi košík s jídlem nebo tě sežeru!“ Pouštěl jsem hrůzu, ale nějak to nezabíralo.
„Jé, ty máš hlad,“ řekla mi Karkulka soucitně, „ale já ti košík dát nemohu – babička je nějak churavá a já jí nesu bábovku a víno.“
No – bábovka vážně není žrádlo pro hladové vlky. Pak se ale rozzářila: „Víš ty co? Pojď se mnou za babičkou, něco vymyslíme.“
A tak jsem šel s Karkulkou.
Babička se nejprve moc divila, kdože to s Karkulkou přišel, ale když snědla bábovku a posilnila se vínem, dostala neuvěřitelný nápad. „Půjdeš s Karkulkou k nim domů, vlku,“ řekla mi. Pak mi vysvětlila, že jim nedávno umřel pes, nemá jim kdo hlídat králíky a slepice a to já prý zvládnu hravě. Pak se na mne ale podívala přísně: „Musíš ale dát pozor, abys žádnou nezakousl. Když budeš dobře hlídat, určitě dostaneš nažrat a nebudeš už nikdy sám.“
Babiččin nápad se nám s Karkulkou moc líbil. Pak jsme si ještě s babičkou povykládali a vydali se do domku Karkulčiných rodičů.
Karkulčinu maminku sice skoro ranila mrtvice, když viděla, s kým Karkulka přichází, a tatínek na mě vyběhl s puškou, ale všechno nakonec dobře dopadlo. A tak tu s nimi žiju a budu žít šťastně až do smrti.
2015/2016