Vlčí osud I.

(Babičky ve vlčím břiše dlouho nezůstanou)

Sluneční paprsky prosvítající skrz listí mě vyruší ze spánku. Zatracené slunce, proč nemůže vyjít pozděj´, zanadávám. Když vylézám z brlohu, zakryju si oči. Toulám se lesem a hledám nějaký žvanec. Zahlédnu nic netušící stádo srnek. Chvilku počkám a pak je pořádně proženu. Přeskakují keře, pařezy, spadlé stromy. Kličkují, snaží se mi ztratit, ale nemají šanci.

Z honby za stádem mě vyruší kroky. Schovám se za kmen stromu. Po lesní cestě poskakuje malá dívenka, oblečená v zelené sukni a bílé halence. A co to má na hlavě za podivnost? Tmavě červenou čepici, lehce přepadávající dozadu. Začenichám a omámí mě neznámá vůně. Dívenka drží v ruce velký proutěný košík - určitě v něm má nějaké dobroty.

Vylezu před strom a naladím co nejsladší hlas: „Ale, ale... copak může taková milá dívenka hledat v lese? Proč s sebou navíc táhne tak velký košíček. A co to máš na hlavě?“

„Karkulku,“ odpoví. „Jdu navštívit babičku - má dnes svátek a já jí nesu bábovku a červené víno.“

„No neříkej!? A kde bydlí tvoje babička? Moc rád bych jí taky popřál,“ poznamenám a spiklenecky na ni mrknu.

„Hned za lesem, kde teče potok. Já už musím jít,“ rozloučí se a utíká dál do lesa. Jak se mi ztratí z dohledu, upaluju opačným směrem. Ta byla hloupá, říkám si, já se v lese vyznám daleko líp, a až se dostanu k babičce, udělám si hostinu. Prodírám se houštím, brodím se říčkami. Konečně se dostanu na kraj lesa, kde stojí malá dřevěná chaloupka. Zaklepu na dveře a vysokým hlasem volám: „Babičko, to jsem já, tvá vnučka! Přišla jsem na tvůj svátek.“
„Už jdu, moje milá, už jdu…,“ slyším babičku.
Jakmile otevře dveře, zakřičím: „Překvápko!“ a spolknu ji, ani nemusím kousat. Uvelebím se v posteli, navleču si babiččiny šaty a jen čekám, až se ukáže dívenka s červenou čepicí. A je tu vážně cobydup. Hned ve dveřích se začne ptát: „Babi, proč máš tak velké oči?“
„Protože mě překvapilo, že už jsi tady. Mám je z toho celé vyvalené,“ napadne mě jako první.
„Ale proč máš tak velké uši?“ ptá se dál.
Babiččiny šaty už mi začínají vadit. „To je jednoduché. Mluvíš tak pisklavě, že mi vyrostly,“ usměju se a odhalím tesáky.
„Jéžiš, babi, ty máš ale velké zuby!“ vytřeští na mne oči.
„To se ví, hodí se, když chci zbaštit upištěnou malou holku,“ uchechtnu se. Rozevřu tlamu a spolknu jí jako nic. Popadnu košík, zhltnu celou bábovku a všechno to spláchnu vínem.

Z té hostiny je mi těžko. Vyjdu před dům, svalím se do trávy a usnu pod nejbližším stromem. Zdá se mi, že mě něco šimrá v břiše. Když se probudím, stojí přede mnou mládenec v zelené kamizole. Hned mi nedošlo, kdo to je, a svěřím se mu, že je mi těžko. Poradí mi, ať se napiju z potoka.
Nakloním se nad vodu a ten chlap do mě šťouchne. Co to …!?
To poslední, co ještě zahlédnu, je babička a dívka v červené karkulce – objímají se.

2015/2016