V a k c í n a

V prvním semestru na univerzitě jsem se rozhodla, že zkusím štěstí a pokusím se dostat prostřednictvím programu Erasmus do Francie.
Úspěšně jsem prošla všemi koly a administrativní kolotoč mohl začít. Po šesti měsících úmorného papírování a vyřizování nezbytností mi zbývala už jen jedna nedořešená věc. Mám za sebou čtyři roky alergenové imunoterapie, kterou nemůžu přerušit, a musím v ní tedy pokračovat i ve Francii. Brala jsem jako samozřejmost, že to bude realizovatelné bez sebemenších problémů. Ostatně – píchnout injekci se studenti učí už v prvním ročníku jejich lékařských studií.
Asi jsem si věci zase moc idealizovala.
První, co mě napadlo, bylo napsat naší koordinátorce Claire, která pracuje na univerzitě, kam jsem měla nastoupit. Rovnou jsem se zeptala, jestli škola nespolupracuje přímo s nějakým zdravotním centrem, kam bych mohla každý měsíc zaběhnout. Doporučila mi kontaktovat lékařku z univerzitního zdravotního střediska, ať se domluvím přímo s ní. A tak jsem už před prázdninami úspěšně zahájila komunikaci: pokusila jsem se jí podrobně vysvětlit, co bych po ní eventuálně potřebovala, totiž injekčně aplikovat jednou za měsíc vakcínu, kterou budu mít při příjezdu u sebe.
Odpověď nedala na sebe dlouho čekat: „Můžete mi, prosím, poslat vaši lékařskou dokumentaci přeloženou do francouzštiny? Dá se ta vaše léčba podávat ústy?“ Nemám tendence hodnotit lidi po prvním rozhovoru, nedávám na „haló efekt“ a už vůbec nikoho šmahem neodsuzuju, ale po tomhle dotazu jsem se začala lehce obávat, že lékařka přišla k titulu v nějaké francouzské Plzni. Možná mám mezery ve vědomostech a nevím, jaké metody se používají v zahraničí, ale u nás se injekce ústy nepodávají. Ujistila jsem paní doktorku, že si během týdne vyzvednu požadované dokumenty, přeložím je a obratem pošlu zpět. Znovu jsem zopakovala, že vakcínu je třeba aplikovat injekčně, a abych situaci ještě více objasnila, dodala jsem: „Do paže. Proto potřebuji najít lékaře. Kdybych léčbu užívala orálně, nepotřebuji k tomu lékařský dohled.“
V hloubi duše jsem doufala, že od této chvíle už bude všechno jasné. Nebylo.
„A nemohla by vám vakcínu aplikovat zdravotní sestra?“
Nemohla. Kvůli riziku anafylaktického šoku. Tento fakt se jevil lékařce jako nejspíš neřešitelný problém. Po odeslání dokumentace jsem považovala "vakcínovou kapitolu" za uzavřenou. Lékařka se na dva měsíce odmlčela.
Tři dny před odjezdem z domova mi lékařka poslala zprávu: „Na základě vaší lékařské dokumentace jsem se rozhodla, že vám vakcíny aplikovat nebudu. Doporučuji vám kontaktovat jiné zdravotní středisko.“
Takový přístup bych ze strany lékaře snad ani nečekala. Má vůbec právo odmítnout pacienta?
Když jsem se šla druhý den po příjezdu do Francie zaregistrovat na fakultu k naší koordinátorce, barvitě jsem jí při té vylíčila, jak mi univerzitní lékařka odmítla pomoci.
Claire vypadala překvapeně. „Řekla vám důvod?“  
Neřekla. „To je zvláštní, zkusím ji zavolat a zítra vám řeknu.“
Další den při informativní schůzce jsme se opět setkaly.
„Tak už jsem tam volala, paní doktorka říkala, že by to pro ni bylo hodně stresující a zavazující,“ řekla mi. Vzhledem k tomu, že mám zřejmě velmi rozvinuté a četné mimické svalstvo, byl nejspíš údiv na mé tváři více než evidentní a Claire se tedy pokusila zachránit alespoň trochu pověst univerzitní lékařky: „Ale můžu vás ujistit - je to opravdu lékařka, má i diplom!“
Neubránila jsem se smíchu. Kdo by tušil, že se o pár dní později nedobrovolně ocitnu přímo proti této studované dámě s diplomem hrdě zdobícím její ordinaci.
Když jsem si totiž vyřizovala kartu, abych měla přístup k výtahu, musela jsem jít právě za univerzitní lékařkou pro potvrzení o svém zdravotním stavu.
„My jsme spolu komunikovaly ohledně té vaší aplikace vakcíny, že?“ zeptala se bez jediného náznaku studu. Přikývla jsem.
„Asi vám to hodně věcí zkomplikovalo, ale já jsem se rozhodla, že to raději dělat nebudu.“ Naklonila se ke mně přes stůl a zašeptala: „A navíc - tady ty sestřičky jsou k ničemu.“
Přišlo mi až nereálné, co právě slyším. „Stejně to musí aplikovat lékař,“ namítla jsem.
„Říkala jste, že musíte půl hodiny po aplikaci zůstat pod lékařským dohledem,“ dodala důtklivě. „My tady na to vůbec nemáme prostor. Nedovedu si to ani představit, nevím, kam bych vás posadila. Proto jsem si raději řekla, že bude lepší, když si najdete někoho jiného.“
„Samozřejmě,“ odvětila jsem a nemohla uvěřit ani svým očím ani uším.
„Všichni by tady z toho pak byli otrávení, rozumíte…?“
Ano, co se týče jazykové stránky, rozumím naprosto přesně. Jinak tomu ale nerozumím vůbec. Pokud bych měla svým skromným požadavkem otrávit den celému zdravotnímu středisku, velmi ráda si to zařídím jinak. A to jsem taky udělala. Na jiné klinice jsem si aplikaci vakcíny domluvila během deseti minut. Bez jediného problému.
Kdyby byl Hippokrates ještě mezi námi, jsem si jistá, že by nevycházel z údivu.