Událost

Dodnes to vidím, jako by se to stalo včera: Sedíme kolem velkého oválného stolu v obývacím pokoji babičky. Sedí tu babička, táta, dvě tety a my - dvě malé děti, sestra a já. Dospělí si povídají, my děti jsme netrpělivé. Přes chodbu, na druhé straně domu, se něco děje, ale my děti nevíme co. Všichni jsou tak tajemní a plní očekávání.

Jsme už se sestrou v pyžamkách, ale přesto, že je pozdní večer, nemusíme jít spát. Sedíme tam a čekáme. Najednou k nám přichází vysoká, statná žena ve světlém oblečení, na němž má širokou bílou zástěru.  Je to porodní asistentka, po našem „hebama“.

Radostným hlasem zvěstuje: „Tak už se to narodilo. Je to zase děvčátko.“

Všichni otočí hlavu na tátu. Ten se ale usměje a říká: „Hlavně, že je zdravé.“

A tu se „hebama“ zasměje a řekne: „Ne - je to chlapeček!“ Ale to už všichni vstávají a hrnou se přes chodbu do ložnice. Mě bere táta na záda - na koně - a sestru „hebama“. Kopu tátu nohama do boků, aby utíkal rychleji. Chudák sestra „hebamu“ kopat nemůže, a tak první v ložnici jsem já s tátou.

U lůžka, kde odpočívá maminka, stojí košík.  V košíku, ve výšce mé hlavy, leží děťátko. Malé, krásné, roztomilé děťátko. Ručičky má rozpažené a u každé ručičky leží malá panenka. Jedna pro mne, druhá pro sestru.

Máme bratříčka.

Maminka se usmívá a všichni halasí a dívají se na děťátko.

Byl to náročný večer, ale dnes vím, že hlavně pro maminku.