U moře

    Konečky prstů zkouším vodu. Je příjemně studená. Popojdu dál, až mám vodu po kolena. Zaryju prsty do písku a dívám se před sebe. Voda se leskne, noční obloha se v ní odráží. Popojdu ještě dál a po chvíli už nedosáhnu na dno. Trochu se leknu. Kopnu pravou nohou, začnu se rukama a nohama odrážet do stran. Plavu. Prostě plavu. Ale ne příliš daleko. Raději se otočím, abych se ujistila, že je vidět břeh. Vidím prázdnou pláž - jen slunečníky a lehátka, žádní lidé. Nadechnu se, zavřu oči a celá se ponořím. Ze zvědavosti otevřu oči. Vidím rozmazaně. Je tma a ve vodě nic nemůžu zahlédnout. Vyšvihnu tělo nahoru, zakloním hlavu a lehnu si na hladinu. Pozoruju oblohu. Všechno je tak krásné. To ticho. Cítím se čistě, poklidně, vyrovnaně. Jako bych s vodou splývala. Znova se nadechnu, uvolním se a nechám vodu, ať mě stáhne ke dnu. Pomalinku klesám. Taková pohoda…

    Vždycky jsem chtěla být mořskou pannou. Mít místo nohou rybí ploutev, dlouhé, tmavě zelené vlasy. Žít v moři, plavat s rybami a delfíny. Sbírat z lastur perly a na kamenném pobřeží si z nich navlékat náhrdelník. Neviděla bych nic jiného než modrou. Poslouchala bych, jak vlny narážejí do skal. Celý den bych jen plavala. Žádné starosti.

    Jak dlouho už jsem pod vodou? Otevřu oči a uvědomím si, že jsem se zasnila a ležím na mořském dni. Nahoru, nahoru! Musím vyplavat nahoru! Odrazím se a rychle kmitám nohama. Potřebuju se nadechnout, nejsem žádná mořská panna – neumím dýchat pod vodou. Už jsem skoro na vzduchu. Rukou se pro něj natahuju. Tváří prorážím vodou. Vzduch! Konečně! Lapám po dechu.  Snažím se nadechnout. Až to bolí. Vykašlávám vodu, která se mi dostala do plic. Zhluboka dýchám. Najednou se cítím strašně vyčerpaná, unavená. Plavu raději zpátky na břeh.

    Lehnu si na zem, natáhnu tělo a nechávám moře, ať ze mě smyje nepříjemný zážitek. Už se zase cítím uvolněně, čistě a vnímám jenom vodu a ticho kolem sebe.

Mohla bych takhle zůstat navždy.

Můžu, prosím?

(2014/2015)