Tragédie

Tereze nevadilo, že vyrostl v děcáku, že je sám, že nic nemá a že seděl. Mohl jí svěřit cokoli. Neřešila to. Byl si jistý, že našel někoho, komu na něm záleží.

Poznal ji v knihovně. Pracovala tam a všimla si, že se zajímá o výtvarné umění. Hledala mu knížky, které chtěl. Listovali v nich a smáli se jako malé děti svým nápadům. Pořád si kreslil, cokoli ho zaujalo – lidi, věci, neuspořádaná zákoutí i prosluněná zátiší. Líbilo se jí to. Oba věděli jistojistě, že je jim spolu dobře.

Po večerech čekal, až v knihovně skončí a doprovázel ji domů.

A pak jednou - … všechno bylo jinak. Vešel do knihovny a hledal Terezu jako obvykle. Pozdravil Tereziny kolegyně, ale byly dnes nějak tiché a tvářily se, že mají moc práce. Jako by s ním nechtěly mluvit. O ona tam nebyla.

 „Kde je Tereza?“ zeptal se nakonec jedné z žen.

 „Měli autonehodu,“ zašeptala.

„Cože?“ Zdálo se mu, že špatně slyšel. „Jsou v pořádku?“

V očích se jí zalesklo: „Rodiče jsou v nemocnici…“

„A Tereza?“

Žena se rozplakala a odešla.
Ne, to není možné, protestoval v duchu. Co to má být? Nechápal.
„Srazili se na dálnici s dodávkou. Terezu odvezl vrtulník do nemocnice, ale - zemřela. Víc nevíme,“ řekla další z žen.

Nečekal na další zprávy. Vyběhl na ulici a hnal se k domu, kde Tereza žila. Bůh ví, co tam chtěl najít. V oknech byla tma. V hlavě měl zmatek a útržky myšlenek. To nemůže být pravda… Nikdo jiný takový nebyl.

Obcházel pak denně po setmění jejich dům. Jednou uviděl světlo a chtěl zazvonit. Pak si to rozmyslel. Jakou to má cenu? Nechtěl se teď setkat s jejími rodiči. Zamířil domů, nechtělo se mu mezi lidi. Přestal chodit do knihovny a na místa, která mu Terezu připomínala. Jen práce ho rozptylovala a dobrácký Soudek, který ho chápal.

Jednou potkal ve městě Patrika. „Že se neukážeš!“ křikl na Toma vyčítavě. „Zajdi k Věži, jsme tam furt!“ A Tom jako by uslyšel něco dávno zapomenutého, jako by ho někdo uhranul, další den usedl mezi rozjařené štamgasty.

2017/2018