Tom

U Věže je v pátek živo. Chlapi se překřikují, probírají kšefty, ženské, tlachají o politice. Omílají dokola jedno a totéž. Toma to moc nezajímá, sedí a kreslí si do bloku tváře svých spolustolovníků. Jen ti, kteří ho znají, vědí, že tu chce zapomenout.

Všeobjímající ruch zahání myšlenky na Terezu a trýznivou bolest v duši. Aspoň na chvilku. Život bez Terezy je prázdný, bezútěšný, k ničemu. Když odešla, jeho svět se zhroutil. A odešla tak… Ne, dnes na to nebude vzpomínat.

Patrik se tu zastavuje pravidelně na pár piv. Když Tom nastoupil po učňáku do servisu, Patrik už tam dělal. Chvíli Toma pozoroval a pak jako by nad ním držel cosi jako patronát. Vždycky byl na blízku. A v kriminále taky. Na to se nezapomíná…

Tom si dnes, stejně jako vždycky, kreslí tváře kolem sebe. – odulé, vrásčité, ošklivé i přitažlivé. Za pár chvil vystihne podobu člověka, na kterého mu ukážou. Nepochybuje, že umí kreslit. Cítí při tom a vnímá něco, co jindy neprožije - co mu v jeho životě chybí - pocit jistoty. Kreslí pro ten pocit. Ano, je si naprosto jistý, že to, co on, nikdo z jeho hospodských známých neumí. Kreslí a baví ho to, upsal by duši čertu, kdyby se tím mohl živit…

Ale škoda mluvit, nic se mi nedaří, uzavíral si sám pro sebe, kdykoli se zasnil.

„Měl jsi jít na školu,“ řekl mu jednou známý z hospody, kterého právě nakreslil.

„Člověče, ty kecáš jak debil,“ odbyl muže Patrik, ačkoli mu do toho naprosto nic nebylo. „Potřebuje akorát prachy a nic víc. Všecko na světě za ně dostane. Schrastit něco, co sype prachy a můžeš všecko…“

„Tobě straší v bedně, ty cvoku,“ zachechtal se Soudek, Tomův parťák z práce. „Pořád jenom prachy. Žvaníš o nich a nic… Až to ´něco´ najdeš, dej mi vědět. Potěšil bych sebe i starou a děcka. Nezapomeň na mě!“

Večer plynul jako kdykoli jindy. Nezávazné řeči, řehot a vzájemné dobírání. Tom to vše vnímal jako z ponorky. Přesto zůstal s ostatními až do zavírací doby. Nechtělo se mu domů.  Bydlel u osamělého starce, který se ho nikdy na nic neptal, vždy si vyměnili jen pár neosobních zdvořilostních frází. Věděl, že jakmile zaklapne dveře svého pokoje, přijdou stíny. A tak vytáhl z kufru pod postelí stařičkou ohmatanou knížku. Byl to jeho nejcennější poklad. Patrik by jen otráveně stáhl pusu, pomyslel si Tom, ale tuhle knížku by nikdy nedal z ruky. Dostal ji kdysi, to byl ještě v děcáku, vyhrál tehdy nějakou soutěž pro dětské kreslíře.

 Byla ohmataná a místy i potrhaná. Stařičká knížka o Antonínu Slavíčkovi mu připomínala minulost. Tehdy ho přece někdo ocenil. Je to už tak dávno… Chtěl dokázat to, co známý mistr. Měl svoje plány a v patnácti věřil, že si je jednou splní.

Teď pochyboval: Nic už nemá cenu. Popadl knížku a vyrazil s ní ven. Pryč s ní, je k ničemu… Ale těsně u otlučeného kontejneru se zastavil. Bylo v ní něco vzácného, posvátného, v kufru s ním putovala světem hezkých pár let, nemohl ji jen tak zahodit mezi odpadky.

Vzpomněl si, jak jednou maloval Terezu v parku.

„Ty jsi vážně dobrý,“ řekla. „Dáš mi tu kresbičku?“

Vybavil si Tereziny oči. Měla kouzelné oči. Když se do nich podíval, točila se mu hlava. Zavřel oči. S Terezou nablízku bylo pro něho všechno samozřejmé a jednoduché. Ale teď?

Jenže ta knížka – to byla i Tereza. Její obdiv, její láska…

2017/2018