Tma

Seděli jsme na lavičce v parku. Byl únor, šíleně mrzlo. Radek vytáhl z kapsy krabičku cigaret. Nabídl mi, odmítla jsem. Udiveně zvedl obočí a jednu cigaretu vytáhl. Stiskl ji mezi rty a zapálil si, potáhl, vydechl. Dým se ztratil ve tmě. Podíval se na mě, přiblížil se a políbil mě do vlasů.
„Víš, mě už to nebaví,“ uhnula jsem. Mrknul, potáhl cigaretu. Věděl přesně, co myslím, ale stejně se nechápavě zeptal: „Co tě nebaví?“
„Ty. Ty mě nebavíš.“
Pozvedl ramena. Nevěděl, co říct. Dělal, že je mu to jedno. Zase.
„Nevím, co jsi čekala. Do ničeho jsem tě nikdy nenutil.“
„Nikam to nevede,“ vysvětlovala jsem mu. „Už mě nudí ležet u tebe doma na gauči a každý večer se opíjet... Vždyť je to pořád dokola! A proč to děláme?“ Radka svět znechucoval a vyčerpávalo ho v něm žít. A proto pil.
„Nebaví mě poflakovat se. Chlastat do noci, celou noc zvracet. Nechci takový život, chci žít jinak.“
„A co chceš teda dělat?“
„Něco pořádného, nevím! Vždyť se za rok hlásím na vysokou. Hodila jsem školu za hlavu až moc! Ty zřejmě žádný plán nemáš, ale já jo.“ Protočil oči. „Panebože, proč mě nechápeš? Aspoň se snaž,“ prosila jsem ho.
Studený vítr mu zhasl cigaretu, odhodil ji. „Fakt nevím, co ti říct,“ odsekl.
„Chci, abys začal se sebou něco dělat, zajímal se o něco. Proč už nekreslíš? Všechno hned vzdáš, a pak si stěžuješ. Chtěla jsem, ať jsi šťastný. Snažila jsem se ti pomoct, odvléct tě od těch podivných lidí, se kterými se zahazuješ. Ale ty jsi rád zdeptaný. Baví tě vidět černě a topit se v temných myšlenkách. Jenže mě taháš dolů s sebou.“
„Kam dolů?“ smál se.
„Vždyť se na sebe podívej – jsi troska, Radku!“
Vytáhl další cigaretu. „Vážně ti na sobě nezáleží?“ zklamaně jsem se na něho dívala, mlčel. Chtěla jsem s ním zatřást, praštit ho. Jen aby z něj cokoliv vypadlo a já se dozvěděla, nad čím přemýšlí. Ale nedokázal se vyjádřit. A proč bych se měla obtěžovat já? Vždyť je mu to jedno…
Zvedla jsem se ze studené lavičky a odešla. Ani jsem se za ním neotočila.

 Po patnácti minutách mi zazvonil mobil. Myslela jsem si, že mi bude volat, ale ani jsem necukla rukou. Nechala jsem mobil vyzvánět.
Už delší dobu jsem si uvědomovala, že je na tom hůř. Hloupnul. Z trávy, z alkoholu hloupnul. Neměla jsem si s ním už o čem povídat. Nechtěla jsem mu říkat, co hezkého se mi během dne stalo, svěřovat se mu. Věděla jsem, že by mi nerozuměl. Vzdálila jsem se – měla jsem jiné zájmy, už jsme neměli nic společného. Řešila jsem budoucnost, školu. Byla jsem nervózní, že nestíhám a hlavně pořádně nevím, co chci. Nebyla jsem si ničím jistá.
On na vysokou jít nechtěl. Tvrdil, že by ho stejně nepřijali. Prý si najde práci, našetří si peníze a odjede do Norska nebo na Aljašku, ztratí se v divočině.

Dříve jsme chodili do kina, na výstavy. V galeriích dokázal být celý den. Každé dílo si důkladně prohlížel, k nejoblíbenějším se vracel. Bavilo mě pozorovat ho. Kdykoliv jsme měli chuť od všeho a od všech utéct, sbalili jsme si batohy a odjeli vlakem pryč. Pod Orlickými horami v Lanškrouně jsou nádherné lesy. Čtyři dny jsme strávili ve stanu mezi stromy, mimo realitu, bez nesmyslných zbytečností.
Teď jsme seděli u něho doma. Neměl náladu někam chodit, často spal. Byl protivný, neusmíval se. Respektovala jsem ho a chápala. Vždyť i já jsem měla často tyhle nálady. Byla jsem naštvaná, mrzutá, v ničem jsem neviděla smysl. Ztrácela jsem naději.  Uzavírala jsem se do sebe, s nikým jsem nechtěla mluvit. A právě v šedivých dnech jsem potřebovala slyšet, že bude všechno v pořádku, ale Radek nedokázal nic takového vyslovit. Naději už dávno ztratil. Viděl svět jinak než já. Depresivními řečmi mě odpuzoval, byla jsem z něho otrávená.  A zhnusil se mi.
Vypadal strašně. Jako feťák… Byl feťák. Cigaretky a vínko byly oproti ostatnímu normální. Ani nevím, na čem ujížděl. Měl neustále unavený výraz, zarudlé oči. Neholil se. Ale vousy mu ještě ani pořádně nerostly. Pět chlupů pod nosem a na bradě měl často od pivní pěny. Dlouhé vlasy ztrácely světlou barvu, byly mastné. Co jsem na něm sakra viděla? Proč jsem takového chudáka nechala, aby se mi dostal pod kůži?

Zamotal mi hlavu. Ale čím?! Vždyť se nelišil od ostatních, neřekl nic zvláštního, jedinečného, co by mě přinutilo kreslit srdíčka, kdykoliv jsem držela tužku. Přesto si mě získal. Byl vtipný, vypadal chytře a měl o mě zájem. Bylo mi s ním dobře. Když jsem potřebovala utěšit, bez váhání mě popadl a silně objal. Přitulila jsem se k němu, zaryla hlavu do jeho flanelové košile, která voněla po cigaretách.
Možná to bylo pohodlím.
Náš vztah byl až příliš pohodlný. Jako když se mi ráno nechce z postele, venku je zima a já se chci přikrýt peřinou. Tak stejně se mi nechtělo opouštět Radka, protože pod jeho peřinou bylo hezky. Zvykla jsem si s ním být. Ale nakonec jsem se musela přestat válet a vstát. Obléct se a jít. Být spolu nešťastní, ale přesto být šťastní, protože máme jeden druhého rád… Ne, tohle nestačilo.
Mít se rádi nebylo dost.
Stál nade mnou a stínil mi. Musela jsem na světlo, jít od něho pryč. Tak daleko, aby na mě nedosáhl a nezatáhnul mne zpátky.

Když jsem ráno vzala mobil do ruky, na displej mi naskočilo čtrnáct esemesek a dva zmeškané hovory.

• Promiň.
• Kde jsi? Chci s tebou mluvit!
• Kde jsi? Jela jsi domů?
• Vím, že se mnou teď nechceš mluvit, ale můžeš mi dát aspoň vědět, že jsi dojela domů v pořádku?
• Žiješ?!
• Mám tě moc rád a mrzí mě to. Jsem idiot. Potřebuju s tebou mluvit. Zavolám ti, jo?
• Nebereš to… Něco se ti stalo. Jestli se ti něco stalo, tak se zabiju.
• Spíš? Ty spíš! Promiň.
• Jo, máš pravdu. Baví mě se v tom utápět. Nevím, jak jinak se cítit. Už nic jiného neznám. A řeším věci pitím a drogami, protože je to lehčí! Tak lehčí! Ale tys věděla, jaký jsem. Ale asi tě chápu. Mě by to taky nebavilo. Mám tě tak rád, nespi teď, prosím!
• Nemůžu usnout, mám horkou hlavu!Já ti ještě zavolám, zvedni mobil, prosím.
• Došly mi cigarety…
• Nemám cigarety, nemám tebe. Mám tě? Musím tě mít! Vždyť jsi moje sluníčko.
• Kdybys tu byla, řekla bys, ať jdu spát. Pohladila bys mě, dala mi pusu a řekla mi, ať jdu spát. Tak já jdu teda spát.
• Dobrou noc.

    Zírala jsem na zprávy a pročítala si je znova a znova. Neměla jsem chuť na ně odpovídat, nevěděla jsem, co odepsat. Chtělo se mi brečet. Raději jsem zalezla zpátky do postele. Zavřela jsem oči a snažila se na něho nemyslet. Nešlo to. Jak se opovažuje to shazovat na mě! „Ty jsi věděla, jaký jsem… Nevím, co jsi čekala…“ – to myslí vážně? Dala jsem si přes obličej polštář. Spi, spi, spi, spi, přesvědčovala jsem se. Tak spi, sakra!

K večeru jsem jela k němu. Měla jsem výčitky, že jsem na jeho zprávy neodpověděla. Vyjela jsem výtahem do čtvrtého patra. Stála jsem před jeho bytem a odhodlávala se zazvonit.
Nechtělo se mi.
Měla jsem chuť otočit se. Mým skvělým talentem bylo od všeho utíkat. Doufat, že se problémy vytratí spolu se mnou.
Zbabělče. Jsi stejná jako on! Krávo pokrytecká. Zvedni ruku a zazvoň, dělej! Buď dospělá, nezdrhej pořád. Čím si tak pomůžeš?
Zazvonila jsem, silně.
„No čáu! Tebe bych tu fakt nečekal,“ stál ve dveřích a frajeřil.
„Nech toho!“ Podívala jsem se mu do očí. Byl opilý!
„Je šest hodin! Ty jsi nemožný!“ Vešla jsem dovnitř, hádat se na chodbě by bylo trapné. Zabouchl. Přiblížil se, chtěl mi dát pusu. Odstrčila jsem ho.
„Já ti řeknu, jak nechutný jsi, když neděláš nic jiného, než chlastáš. A ty naschvál jdeš zase chlastat!“ naštvala jsem se ještě víc.
„Já nepiju schválně, to samo,“ zubil se.
„Čemu se směješ, ty blbče?“
„Vypadáš moc krásně, když se zlobíš,“ vzal mě za boky a znovu se ke mně sklonil. Odstrčila jsem ho od sebe. Co to zkouší?
„Nešahej na mě, dělá se mi z tebe špatně. Nemůžu s tebou být, nechci s tebou být.“ Mračil se, nelíbilo se mu, co mu říkám.
„Ne. Odcházím, Radku.“
Stál mlčky.
„A nevolej, nepiš mi. Nemůžeme se spolu ani bavit.“
Jako by se díval skrz mě.
„Slyšíš mě?“ Kolik toho zase vypil? Rozhlédla jsem se po bytě. Poloprázdná láhev, přeplněný popelník, oblečení na zemi…
„Ach jo. Proč tohle děláš?“
Marnost. Šla jsem.
Po pár krocích se ozval mobil.

„Řekla jsem, ať mi nevoláš!“ šla jsem rychle po schodech dolů, výtah stál v horním patře a já jsem nechtěla být poblíž něho už ani minutu. Ale on mi hned, jak jsem vyšla z bytu, zavolal.
„Vrať se zpátky, prosím tě.“
„Ne!“
Rozbrečela jsem se. Bylo mi všeho líto. Potřeboval pomoct a já se na něho vykašlala. Ale už jsem se nemohla kvůli němu trhat na kusy. Taky jsem potřebovala pomoct. „Radku…,“ vydechla jsem, „nech mě jít. Prosím.“
Nic neříkal. Ani jsem ho pořádně neslyšela dýchat. Pak zavěsil.
Ulevilo se mi. 

*

Praštil jsem mobilem o postel. Kopl jsem do pohozené mikiny, strašně jsem se vytočil. Šel jsem ke dveřím, rozhodnutý, že za ní půjdu. Ale nedokázal jsem vzít za kliku.
Stál jsem v předsíni a přemýšlel, co jí říct.
„Jak se mám sakra změnit?“ zoufale jsem se křenil. Nedokážu si představit, že bych byl jiný. Ani si nepamatuju, jaký jsem byl předtím. Nadšený? Zamilovaný? Byl jsem do ní někdy zamilovaný?
Postavil jsem se před zrcadlo a díval se do svých vlastních oteklých očí. Chápal jsem, proč jsem ji už nepřitahoval.
„Hm, kašlu na to. Mám chuť na háčko.“
Natáhl jsem si boty a bundu a šel ven.

Šel jsem k Martinovi. Vždycky má nějaký fet.
„Čest kámo!“ Kouř mě oslepil – měl v bytě nahuleno, že nebylo nic vidět.
„Tak jako obvykle?“
„Hm,“ zabručel jsem. Zalezl do vedlejší místnosti a já si všiml kluka s holkou, kteří se muchlovali na gauči. Ta holka mi připomínala Aničku. Její zrzavé vlasy rozjasnily šero pokoje, vypadala úplně jako ona. Až mě z toho zamrazilo.
„Na, tumáš,“ Martin mi podával sáček heráku. Podíval jsem se na jeho ruku, pak jsem vrátil pohled na zrzku. V hlavě jsem slyšel Aniččin hlas: „Idiote, dělá se mi z tebe špatně.“ Ale byl jsem slabý, nedokázal jsem háčko odmítnout. Musel jsem ho mít.
„Dík. Zaplatím ti příště, jo?“
„Cajk.“ Byl zhulený, úplně mimo. Pro mě velká výhoda, jelikož jsem byl švorc.

Strčil jsem fet do kapsy a vytratil se.

Dřepnul jsem si k lavičce a vytáhnul sáček. Měl jsem na to šílenou chuť… „Martin mi k tomu zabalil i papírky, milé.“
Rozdělil jsem si prášek do čtyř řad, zbytek si nechal na později. Nosem jsem si potáhnul do levé, pak do pravé. Sedl jsem si nahoru na lavičku a čekal, až to zabere. Ve vzduchu byl cítit sníh. Zastesklo se mi po Aničce.
Vzpomínka na zimu před dvěma lety mi dala facku.
Čekal jsem v ukrutném mrazu na tramvaj, když jsem ji zahlédl na protější zastávce. Byla jí taková zima, až tančila. Okouzleně jsem ji pozoroval a po pár minutách si mě konečně všimla. Začala se nahlas smát.
A já roztál. Byla jako slunce – z jejího úsměvu jsem se celý zpotil. V tu chvíli jsem chtěl vědět její jméno, její nejoblíbenější barvu, jakou hudbu poslouchá, když je veselá, smutná, a především mě zajímal den, v kterém je ochotna se za mě provdat.  
Byl jsem do ní zamilovaný? Byl jsem vůbec někdy zamilovaný? Měl jsem jí hodně rád, nejradši ze všech. Okouzlila mě, lišila se od ostatních holek, s kterými jsem byl. Nevím čím. Prostě se ve mně rozsvítilo.
Začal jsem se smát.
Co teď budu do háje dělat? Vždyť já nikoho nemám! Matce jsem ukradený, zajímá se jen o toho svého vymakance z fitka. Kamarádi nikdy nebyli kamarádi. Falešní hajzlové! A Anička… Haha, pro ni jsem taky nebyl dost dobrý a radši co nejrychleji zdrhla. Nedivím se jí.

    Co kdybych umřel? Všichni říkají, že tyhle pocity zmizí.

„Bude to dobré.“ Jasně. Není to časem, je to mnou. Nedokážu se zbavit ohavných, černých myšlenek, chuti všechny kolem sebe uškrtit. Jsou pryč, jenom když spím. A občas se malinko vytrácejí, když jsem s ní.
Šňupnul jsem si zbytek. Prázdný sáček jsem hodil za sebe.

*

„Aničko?“ z telefonu se ozval ženský hlas.
„Ano, kdo je to?“ mnula jsem si rozespalé oči.
„Tady Radkova máma.“ Zděsila jsem se. Proč mi volá Radkova mamka? A kolik je kruci hodin?
„Aničko, Radek spáchal sebevraždu.“
Co řekla?
„Aničko, jsi tam?“ Ztuhla jsem, nemohla jsem mluvit.
„Aničko…,“ rozbrečela se. Seděla jsem na posteli a poslouchala její pláč. Bylo to strašné.
Tohle je sen, že? Já ještě spím, tohle se mi zdá! Pořád brečela, nemohla přestat. Trhala mi uši.
„Co se stalo?“ vylezlo ze mě.
„On…,“ snažila se nadechnout, „je, byl…,“ nedokázala mluvit. Její devatenáctiletý syn zrovna umřel, byla zničená. Já byla zničená. „Bylo mi jasné, že jako puberťák dělal pitomosti, pil, hulil, ale… Jak jsem mohla nevidět, že je na tom tak špatně?“
„Co se stalo?“ nechápala jsem.
„Soused našel Radka kousek od baráku. Myslel si, že je opilý, chtěl ho poslat domů, ale nereagoval,“ zamkla. Nebyla schopna dopovědět. Stále plakala. „Předávkoval se.“
Nic jsem si neuvědomovala. Pořád jsem seděla na posteli a pokoušela se uvědomit si, co se zrovna odehrálo. Doufala jsem, že jsem se probrala až teď a tenhle telefonát byl jen zlý sen! Ale ne, nebyl. Všechno bylo dokonale skutečné.

Cítila jsem se prázdně. V hlavě jsem měla bílo. Žádné myšlenky, ani žádné vzpomínky, nic jsem nevěděla. Připadala jsem si jako novorozeně, které umí jen křičet. Ale ani křičet jsem nemohla.

Vstala jsem a otevřela okno dokořán. Zapálila jsem si cigaretu. Chuť, vůně cigaret mi ho připomínala. Zavřela jsem oči a snažila se vybavit si ho. Vzpomínala jsem na dobu, kdy se ještě smál a všechno bylo jinak. Chyběl mi. Potřebovala jsem jeho objetí. Ale nebyl tady. Najednou jsem to byla já, kdo stál ve tmě a už na něho nedosáhl.

2014/2015