Táta, jakého znám

„Haló!“

„Čau tati,“ zouvám si boty a úzkou chodbičkou v předsíni, kde většinu místa zabírají kola, se sunu směrem k obýváku.

„Jak bylo ve škole, dobrý?“ táta otáčí hlavu, aby se na mě podíval, z gauče se ale nezvedne.

„Ale jo, normálka. Co ty, jaký jsi měl den?“

Nic konkrétního, klasika. Snad jen to, že ho doktoři strašně štvou, protože nikdo z nich nerobí a jeho baby tak mají málo práce. Těma „babama“ myslí svoje laborantky, které pro něj pracují. Táta vlastní zubní laboratoř, hledali byste ho v ní však marně. Většinu času tráví pendlováním v autě od jednoho doktora k druhému podle toho, jak si ho zrovna zavolají. Vyzvedává zubní otisky jejich pacientů, ty potom musí dopravit do své laboratoře a tam podle nich vyrobí zubní protézy, které je třeba zase odvézt nazpátek k pánům doktorům.

Taťka tvrdí, že je to únavná práce, lítat tam a zpátky, z ordinace do ordinace, do schodů a zase dolů. Na druhu stranu může vstávat, v kolik se mu zlíbí, a málo kdy se stane, že by ještě nebyl doma v době, kdy se vracím ze školy. Možná se pletu, ale mám dojem, že to zase taková dřina není.

„Zkus vzít na sebe riziko podnikání a pak si o tom povykládáme,“ namítne pokaždé, když se jenom slůvkem zmíním o tom, že spousta lidí má v práci mnohem horší podmínky než on.

Táta se letos zařadil mezi šedesátníky a to ho maličko děsí, nechce si připustit, že stárne. Celý svůj život sportoval - vždycky jenom rekreačně, ale nikdy ne jen tak napůl. Do sportu dává všechno, svoji radost i svůj smutek. Věří, že pohyb, obzvlášť běh, ho v nejtěžších chvílích držel nad vodou. Často opakuje svoji oblíbenou větu – je třeba sportovat, hýbat se. V tomhle s ním naprosto souhlasím. Na rozdíl od něj si ale myslím, že všechno se musí s rozumem.

Horší to je, když vytáhne ty další úsloví, která slyšel od pochytil u svého kamaráda: „Je třeba to ´zvoltit´!“ anebo „Bolest je jenom převlečená lenost.“

Ano, tuhle frázi si musím často opakovat, obzvlášť po sedmi hodinách strávených šlapáním na kole v terénu, kde se to kopci jenom hemží. Nemá cenu si stěžovat, že už toho mám plné zuby, nic by se tím nezměnilo.

„Ještě můžeš?“ ujišťuje se čas od času, obzvlášť když s ním přestanu mluvit.
V takových okamžicích svádím bitvu sama se sebou, a kdybych pronesla byť jen slůvko nahlas, myslím, že i dlaždič by se začal červenat.

Ne, už nemůžu, mám toho plné zuby, ale co mi zbývá? Když řeknu pravdu, dozvím se jenom, že ženské jsou herečky, když se naopak snažím držet krok
s chlapy, jsem magor, protože s nimi se přece nemůžu srovnávat. Zkrátka a dobře, lepší je nic neříkat a mlčky pokračovat v úmorném šlapání do pedálů. Protože když to dokáže jeho kamarád, tak táta přece taky. Rozhodně nesmí zůstat pozadu, má svoji hrdost. A tu jsem - zdědila po něm.

Abych řekla pravdu, celé dětství jsem prožila bez něj. Ne že bych nechtěla já, nebo on. Bylo v tom něco víc. A tak, když jsem se k němu loni nastěhovala, začalo pro nás oba nové období. Táta se po mnoha letech musel sžít s rolí rodiče a to nebylo vždy úplně jednoduché, ani pro jednoho z nás. Občas jsem mu musela připomenout, že už mi není ani deset, dokonce ani patnáct a nemusí mi proto pořád dokola opakovat, že si mám vzít teplý svetr a hlavně se učesat.

Chvilku mi trvalo, než jsem zjistila, že musím říkat věci na rovinu, nějaké naznačování je úplně zbytečné. Doufat, že si táta něco odvodí sám, by bylo stejné, jako čekat na sníh uprostřed léta. Dedukce je prý další specialitou žen, kterou muži naprosto nechápou, jsem ráda, že už to vím.

Když byl táta o pár let mladší, rád fotografoval a četl. Potom si však uvědomil, že knížky jsou ztráta času. Člověk, který čte, totiž nežije svůj život, ale životy někoho jiného - k čemu to potom je dobré? Co mi to přinese? I v tomto okamžiku je lepší nic neříkat a počkat, než sám přejde k jinému tématu.

Jestli se v něčem opravdu dobře vyzná, pak je to aktuální dění a politika. Každé ráno ho nacházím, jak sedí u počítače a se zájmem si pročítá, co se kde ve světě stalo nového. Rád při tom popíjí svoji ranní kávu.

Celý život se řídil rčením „míň je víc“. Raději si koupí jeden drahý svetr, ve kterém bude chodit deset let, než pět takových, co se po prvním vyprání rozpadnou. Neplatí to pouze pro věci. Má jenom pár kamarádů, zato opravdových. Myslím, že se to dá takhle říct, znají se už dobrých čtyřicet let. Sám o sobě tvrdí, že je rodinný typ a introvert. V tom se určitě plete, jako introvert možná působí, skutečnost je však někde úplně jinde. Na první pohled by to do něj člověk vůbec neřekl, ale mezi svými nejbližšími je táta neskutečný komik. Kolikrát se mi stalo, že otevřel dveře do mého pokoje a nakráčel dovnitř s novými lyžáky na nohou, jindy měl zase na nose sluneční brýle a čekal, až mu je pochválím.
Poslední dobou často přijde omrknout, co zrovna dělám a vyhrkne na mě svojí velmi specifickou angličtinou: „Vot ár jů dujin?“ Nerad je totiž zavřený sám
v obýváku, pokud jsem jen o pár kroků vedle, a tak si přijde prostě pokecat. Vidím na něm, že nemá radost ani tehdy, když si na víkend naplánuju svůj vlastní program. Přestože se mi to zdá být svazující a někdy mám co dělat, abych nebyla zlá (a toho bych určitě okamžitě litovala), musím přiznat, že mu rozumím. Je mu už přece jenom šedesát, v padesáti devíti se teprve stal tátou na plný úvazek a já mu už za rok zase uteču někam na vysokou. Ví to on a vím to i já, určitě to pro něj není jednoduchá představa. Na rozdíl od něj jsem si ale jistá jednou věcí – neodjedu nikam daleko, nemám potřebu utíkat. Dříve jsem si to o sobě nemyslela, ale teď už vím, že je pro mě rodina důležitá.

On je moje rodina a čas stále utíká.

2014/2015