Tarotová karta

   Sedla jsem si do křesla s balíčkem tarotových karet. Ne, že bych jim nějak rozuměla, natož z nich uměla předpovídat, co přijde, mám je jen půjčené. Neodolala jsem příležitosti, vždyť kdy se vám naskytne možnost podívat se, tak říkajíc, do kuchyně věštce?

A tak si teď v klidu prohlížím jednu kartu po druhé. Jsou větší, než běžné karty. Jsou krásné. Barevné, každá je přímo umělecké dílo. Ten, kdo je maloval, si na nich dal hodně záležet. Největší na kartě je hlavní postava. Kolem ní po okrajích jsou menší a drobnější motivy. Škoda, že nevím, jestli jsou jen výsledkem malířovy fantazie, nebo mají nějaký „věštecký“ význam.

   Teď mi přišla do ruky karta SMRT. Stojí na ní důstojně vysoká, hubená postava v temně zeleném plášti s kápí na hlavě. Je ke mně natočena profilem. Nespočet jejích let dokazuje roztřepený okraj rukávu. Ramena má věkem nahrbená, bezkrevné rty téměř splývají s bledým obličejem. Ostře z něho vystupují lícní kosti a orlí nos. Až posvátně drží ve vyzáblých rukou lebku. Má zavřené oči a je ponořena do svých myšlenek.

Najednou se postava na kartě pohnula.

Strnula jsem. Blázním?

Pomalu ke mně otočila hlavu.

Zježily se mi snad všechny chlupy. Mám panikařit?

Otevřela oči. Byly modré, jako oceán slz, které kdy lidé vyplakali pro ztrátu svých milovaných. Kostnatými prsty si pomalu sundala kápi a po ramenou se jí rozhoupaly vlny dlouhých, bílých vlasů. Ani nemohly mít jinou barvu. Vybělila je nekončící bolest, kterou od věků z živých sňala. Koutky úst se jí pomalu zvedly k unavenému úsměvu.

“Co bys ráda věděla, děvčátko?“ zeptala se tichým a k mému úžasu konejšivým hlasem. Zarazilo mě i to oslovení. Ale vždyť na něho má vlastně právo. Je věčná.

„Já, já teď nevím. Nic mě nenapadá,“ vysoukala jsem ze sebe.

„Ty jsi jako ten nevěřící Tomáš, že? Na co si nesáhneš, nebo neodvodíš ze zákonů přírody a života, tomu neuvěříš. Opravdu není nic, na co by ses mě chtěla zeptat?“ klidně a trpělivě zopakovala svou otázku.

 „Jak dlouho budu ještě žít? A bude to bolet, než umřu?“ vylétlo ze mne tentokrát.

„To já nevím, děvčátko. Nepředpovídám budoucnost. Chodím tam, kde je mě třeba. Vždyť víš, co vy lidé o mě říkáte: smrt není zlá, těžké je jenom umírání. Až přijde tvůj čas, ucítíš mé pohlazení. A sejmu z tebe všechnu bolest a starosti a trápení.“

„A co bude pak? Potkám se s mámou, tátou, babičkou, …mým prvním psem? Přijde má duše do nebe?“ překotně jsem sypala otázky, na které nikdy nenajdu odpověď.

„Vždyť ty přece v tyhle báchorky nevěříš. Ale nemusíš se bát. Pořád tu budeš se svou dcerou i svými vnoučaty. Celý jejich život. V jejich vzpomínkách a myšlenkách. A to je úžasné, nemyslíš?“ odpověděla mi chlácholivě.

 „Ovčáci, čtveráci…!“ spustil najednou kdesi v bytě můj mobil. Někdo se mnou potřebuje mluvit. Tarotovou kartu jsem opatrně položila na stůl, zvedla se z křesla a šla za neodbytnou melodií. Vyřídila jsem hovor a vrátila se ke kartě. Smrt se zavřenými víčky na ní zase jen důstojně ukazovala svůj profil. Kouzlo se ztratilo. A já jí ani nepoděkovala!

2016/2017