Svíčková

Moje maminka vaří nejlepší svíčkovou na světě. Vážně. Nejlepší svíčkovou na úplně celém světě. Znám různé způsoby přípravy, jedla jsem ji snad už tisíckrát, všude možně a při nejrůznějších příležitostech.  Na rodinných oslavách, v mnoha restauracích i hospodách, na návštěvě u přátel.  Vždy mi chutnala, ať s brusinkami nebo bez brusinek, sladší i kyselejší, s knedlíkem nebo bramborem, ale na maminčinu svíčkovou žádná z nich prostě nemá. Jenom na ni pomyslím a už se mi sbíhají sliny. Úplně cítím na jazyku její chuť. A ta vůně! Zcela jiná než u jiných svíčkových – výrazná, kořeněná.

Vlastně to ani není tradiční svíčková, jakou všichni známe. Spíše taková variace na svíčkovou. Vtip je v tom, že maminka maso naloží přes noc v zelenině halali, která se používá k nakládání zvěřiny. A to je ten její fígl. Halali dodá omáčce přímo geniální chuť. Naprosto jedinečnou: chuť s nádechem zvěřiny. A právě ten nádech dělá maminčinu svíčkovou naprosto jednoznačně nejlepší na světě.

A ještě něco.  Když se maminka rozhodne dělat svoji svíčkovou, znamená to, že se něco mimořádného událo v rodině, že oběd bude výjimečný, slavnostní a sváteční. A sváteční oběd u nás v rodině znamená, že se všichni společně sejdeme. A to my rádi. Moc rádi. Tak, jak se lidé scházejí o vánočních svátcích a společně večeří, scházíme se my několikrát do roka u naší svíčkové. Jsou to takové naše malé rodinné Vánoce u svíčkové. A jejich obrovskou výhodou je, že nejsou jen jednou v roce, ale třeba i na jaře, v létě, na podzim, prostě vždy, když se nám podaří domluvit společný volný den. Někdy je to proklatě těžké, občas se stane, že někdo nemůže, ale jeho talíř u stolu nikdy nechybí.

Pokaždé se moc těším na slavnostní náladu, sváteční tabuli a svíčkovou.  A na šťastnou maminku, kterou těší, že nás má všechny pohromadě. Její rozrušení a sváteční nálada se na nás přenáší a ten pocit rodinného štěstí a pohody je fajn.  Sesedneme se všichni u velkého kulatého stolu, vezmeme si z jedné mísy bramborový knedlík, z druhé maso nakrájené na plátky, a pak nám maminka nabere vrchovatý talíř svíčkové. Ještě se z ní kouří a nádherně voní. A naše starostlivá maminka, ještě než někteří stačí spolknout první sousto, začne se všech nedočkavě ptát: „ Není omáčka moc kyselá? Slaná? Moc hustá? A maso? Není tuhé? Zdá se mi, že se mi dnes moc nepovedlo... A vezmi si to druhé maso, to bude určitě lepší… A naber si ještě, to máš málo!“

Když už to řekne několikrát a každému u stolu, někdo z nás tu přílišnou péči nevydrží a vyprskne: „Ale mami, neptej se pořád dokola. Je výborná jako vždycky. To ti to pořád musíme opakovat?“ Ale v poslední době všichni s plnou pusou trpělivě kýváme hlavami a o překot ji ujišťujeme, že dnes je to ta nejlepší svíčková, jakou jsme kdy jedli. Vždyť kdo jiný by ji pro nás s takovou láskou připravil.

Ale jeden talíř u našeho stolu už několik let chybí.

Je to talíř mé sestry Peti. Mého skoro dvojčete. Narodila se přesně za rok po mně, no vlastně za rok a tři dny. Když jsem se drala na svět, prožila maminka těžký a dlouhý porod, takže už nechtěla žádné další dítě. A protože tatínek byl lékař, dostal za úkol sehnat mamince nějaké pilulky proti otěhotnění. Tatínek sice mamince pilulky přinesl, ale byly to vitamíny. A tak přišla na svět – tentokrát rychle a bez bolesti - Peťa.

Byly jsme nerozlučná dvojka už od mala. Pája a Peťa. Všechno jsme dělaly spolu,  už ve školce, ve škole, pak i na studiích. Já byla neřízená střela, kterou se sestra snažila trošku usměrnit, ona byla ta klidnější a rozumnější. A taky ta hodnější. Když jsem ji chtěla naštvat, spustila jsem: „Sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná, najdou tě.“ Ale když jsem měla průšvih, byla ona ta první, za kterou jsem šla. A vždycky stála při mně. Zažily jsme spolu nádherné dětství a krásná léta. Dnes, kdykoliv přijdou k obědu její dvě dcery Peťa a Hanka, vidím nás dvě -  jako bych se vrátila v čase.

Tatínek vždy, než začneme jíst Peťu připomene, až se z toho za ty roky stál náš další malý rituál. Vzpomínáme na příhody z dětství a je to, jakoby zase na chvíli s námi Peťa seděla u stolu.  Nejčastěji vypravuje, jak jsme chodily do lidušky. Tak se tenkrát říkalo Lidové škole umění.

Babi s dědou byli ochotníci a hráli na housle a harmoniku, tatínek hrál řadu let (a velmi rád) na klavír a maminka zpívala. A tak společně rozhodli, že z nás dvou se stanou klavíristky a budeme spolu hrát na klavír čtyřručně. Mě to bavilo a docela mi to šlo,  ale  Petě ne. Protože byla nesmírně poctivá, pečlivě se na hodiny klavíru připravovala, dokonce víc než já. Nebylo jí to ale moc platné, a tak se u hraní docela dost trápila. Obě dvě jsme chodily do lidušky čtyři roky, pak ale přišlo osudné vystoupení: já zahrála a dopadlo to dobře, ale Peťa - sedla si ke klavíru a nic. Několikrát položila prsty na klávesnici a pak je zase svěsila dolů. Po delší chvíli se s naprosto zoufalým výrazem ve tváři obrátila k obecenstvu a řekla: „Já vůbec nevím, jak to začíná. Tatínku, co mám dělat?“

Tehdy konečně naši uznali, že sestřičku nebudou dál zbytečně trápit a z lidušky ji odhlásili.  Uběhly dva roky a Peťa začala chodit ve škole do pěveckého sboru. Moc se jí to líbilo, a tak znovu začala chodit do lidušky, tentokrát ale na zpěv. No a zanedlouho začala zpívat ve vynikajícím sboru – v Permoníku - a procestovala s ním celý svět. Já dál pokračovala v hodinách klavíru, začala jej studovat na konzervatoři a dnes je muzika mé zaměstnání a také velký koníček.

A takhle se láska k hudbě stala naší další rodinnou tradicí. Tou největší a nejkrásnější. Naše děti také chodily do lidušek a dnes jedna dcera mé sestry hraje na klavír a druhá zpívá. I moje děti v rodinné tradici pokračují:  dcera hraje na housle a syn je hornista.  A až se sejdeme k příští rodinné svíčkové na počest Petiny první vnučky  Nelinky, tak se určitě budeme celá rodina dohadovat,  na jaký  hudební nástroj bude holčička hrát.

2016/2017