Strýc

Strýc Zdenda byl maminčin bratr a také táta mého bratrance. Tento pohledný člověk sportovní postavy chodíval v létě doma jen v kraťasech a tělo měl vždycky opálené, jako by se právě vrátil z dovolené u moře.

„Vypadáš jak ředitel vápenky,“ smál se mé bílé kůži, když jsem k babičce přijela. Jednou jsem se ho zeptala, jak to, že je vždycky tak pěkně opálený a neloupe se.

„Opaluju se na jarním slunéčku při práci na zahradě. To člověka nespálí,“ odpověděl.

Strýce jsem měla ráda. Právě on mě učil jezdit na dětském kole, které mělo hráškově zelenou barvu. Nejdříve jsme zkoušeli jezdit v tehdy zpustlém a plevelem zarostlém prostranství kojetínské Sokolovny, která plotem sousedila s babiččinou zahradou. Strýc se musel sehnout, aby mě chytil za sedlo tak malého kola. V předklonu se mnou běhal podél mohutných lip, které tam rostly, a snažil se mě na kole udržet. Bála jsem se, že spadnu. Snad proto mě to neustále táhlo ke zdi Sokolovny, která byla omítnuta hrubou omítkou. Ještě dnes cítím tu bolest, když jsem si o ni odřela lokty. Ale nakonec jsem to zvládla a na kole jsem se jezdit naučila. Dětské kolo jsem časem vyměnila za červené kolo Pionýr pro školáky a nakonec dámské kolo Favorit, které jsem si moc přála, protože na jeho pánské verzi se už v té dob v Kojetíně proháněl bratranec.

Sotva jsem se na kole sama udržela, přišel strýc s tím, že se zajedeme vykoupat do řeky Moravy. Jeli jsme tehdy čtyři: strýc, teta, bratranec a já. Byla to pro mne velká událost. Dosud jsem se koupala jen doma ve vaně. Rodiče se mnou nikdy nešli ani na koupaliště, natož se koupat v řece. Cesta nás vedla kolem mlýna, a dál po hrázi, kde se po pravé straně rozprostíral rybník a po levé tekl mlýnský náhon. Když jsem uviděla před sebou úzkou cestičku a z obou jejích stran vodu, všechno se ve mně zablokovalo. Neuměla jsem tehdy plavat. Bála jsem se, že spadnu do vody, buď na jedné, nebo na druhé straně cestičky. Řídítka mi v rukou začala tancovat a já se hned z kraje poroučela do křoví a kopřiv. Všichni zastavili. Z kopřiv mě a kolo vytáhl strýc. Teta s bratrancem pak pokračovali na svých kolech dál. Strýc a já jsme prošli cestičku po hrázi pěšky a kola vedli vedle sebe. Teprve když byl rybník za námi, znovu jsme na kola nasedli a dojeli na domluvené místo. Na koupání se už nepamatuji, ale na cestu do kopřiv nikdy nezapomenu.

Kola u babičky měla své místo v prádelně. Strýc a teta je používali skoro pořád. Jezdili na nich každý den do práce. Za autobus je vyměnili, jen když bylo špatné počasí. Strýc na kole jezdíval do samoobsluhy na náměstí pro nákup a také všude tam, kde potřeboval něco zařídit. Vzpomínám si, jak se v jednom horkém odpoledni na kole vydal na náměstí do cukrárny pro zmrzlinu. Přivezl ji v široké termosce, odkud ji babička spravedlivě polévkovou lžící rozdělila do kompotových misek a pak jsme všichni mlsali.    

Myslím, že jsem za sebou měla první nebo druhou třídu, když mě strýc a teta vzali na projížďku po řece Moravě. Nejdříve jsme na kolech dojeli k nějaké zahradě a přes ni jsme prošli k řece. Strýc odněkud přinesl pramici a spustil ji na vodu. Byla to poctivá, dřevěná loďka, žádný laminát. Dopředu si s jedním pádlem sedla teta, dozadu s druhým pádlem strýc. Já s bratrancem jsme seděli uprostřed. Měli jsme přísně zakázáno jakkoliv se hýbat, aby se s námi loďka nepřevrhla. Připadalo mi hodně zvláštní sedět v suchu uprostřed řeky a mít tak blizoučko vodní hladinu. Ubíhala kolem nás klidná a tichá. Občas bylo slyšet šplouchnutí a voda se rozvlnila od záběrů pádel. Dopluli jsme na oblázkový ostrůvek uprostřed řeky. Strýc tam postavil stan a teta v kotlíku nad ohněm uvařila čaj. S bratrancem jsme řádili v řece, bratranec už uměl plavat jako štika, kraulem i proti proudu. Já zkoušela plavat poprvé a jen s nafukovacím kruhem kolem těla. Sluneční paprsky se blýskavě odrážely od hladiny a voda byla příjemně chladivá. Kruh mě nadnášel, proud řeky posouval dopředu a tak mi plavání připadalo náramně jednoduché. Byl to tehdy úžasný výlet.

Se strýcem, tetou a bratrancem jsem takový výlet zažila ještě jedny prázdniny. Znovu jsem seděla v loďce a sledovala zblízka ubíhající vodní hladinu. A opět mi to připadalo velmi zvláštní. Plavat jsem už trochu uměla, ale řeky jsem se bála. Když jsem se později strýce na tu pramici ptala, řekl, že časem zpuchřela a proto ji musel zlikvidovat.

„Víš, jak vypadá chróst?“ zeptal se mně jednou v podvečer strýc, zrovna když jsme stáli na verandě. Váhavě jsem zavrtěla hlavou. To slovo mi připadalo takové nějaké křupavé, ale nemělo žádnou konkrétní podobu. Strýc spiklenecky mrkl a šel k brance v plotě do ulice. Chodník před babiččiným domkem byl tehdy osázený nízkými stromy s neobvykle kulatou korunou. Jeden takový rostl přímo proti brance. Strýc k němu došel a vší silou jím zatřásl.
Ze stromu se snesla sprška něčeho, co mi připadalo jako švestky a zabubnovala o zem. Strýc se sehnul, nějakou tu „švestku“ zvedl a vrátil se k nám dětem na verandu.

„Dé mně ruku,“ řekl a pak vzal mou ruku do své. Ze zavřené dlaně na ni pomalu spustil tu „švestku“. Naskočila mi husí kůže. Po ruce mi lezl velký brouk s hnědými krovkami a špičatým zadečkem. Zřetelně jsem viděla vějířky na tykadlech a veliké černé oči. Jeho nožičky škrábaly, jako malý kartáček. Nejraději bych toho brouka hned setřásla. Ale strýc stále držel moji ruku a dával tím najevo, že brouk není nebezpečný, že mi neublíží. Jen s největším sebezapřením jsem vydržela jeho škrábavou pouť po své ruce a byla jsem moc ráda, když nakonec roztáhl křídla a uletěl. Od té doby vím, jak vypadá chroust.

U babičky v kuchyni, hned vedle dveří visely na věšáčku důtky. Pruh kůže z jedné strany nařezaný na úzké proužky, z druhé srolovaný do ruličky a vsazený do dřevěné rukojeti. Samo slovo důtky už znělo zlověstně. Jako by člověka posílalo mezi ďábelské piráty na jejich loď, nebo mezi černé otroky na plantáže cukrové třtiny, či mezi vrahy a zlosyny do temného, studeného a vlhkého vězení.

V každém případě to byl nástroj k potrestání neposlušnosti. A to i u babičky. Jednou jsem si babiččiny důtky vyzkoušela na vlastní kůži. Ani už nevím, co jsme s bratrancem vyvedli, ale strýce to tak rozzlobilo, že popadl důtky a vyměřil odměnu nejdříve bratranci a pak i mně. Musím přiznat, že zatímco bratranec dostal řádně, mě důtky jen symbolicky pošimraly. Svorně jsme pak museli za trest ještě oba klečet. Za nějakou chvíli se bratranec zvedl, šel k babičce a sliboval jí, že už bude hodný, aby mu odpustila. Stalo se a mohl si jít hrát. Já jsem však byla vždycky tvrdohlavá a odprošování nepatřilo do mého rejstříku. A tak jsem klečela a klečela a klečela. Nakonec babička sama rozhodla, že už jsem klečela dost dlouho a poslala mě, ať si jdu taky hrát.

Se strýcem mám spojenou i jednu zimní vzpomínku. Pomalu jsem končila základní školu a bratranec už studoval na střední. Nevím, jak se to přihodilo, snad byly zimní prázdniny a já jela s bratrancem, tetou a strýcem někam do zimní přírody. V zasněžené stráni stálo několik dřevěných chatek. Sněhu tam bylo do půli lýtek, byl krásný, jasný den a řádně mrzlo. Jen co jsme se ubytovali, vyrazili jsme na kopec. Chtěli jsme vyzkoušet novinku, plastové boby, které právě začali vyrábět v továrně, kde strýc pracoval. Přiznám se, že boby mě tehdy moc nenadchly. Netušila jsem, že časem ze zimních radovánek téměř vytlačí sáně a přibudou i jejich další podoby jako kulaté „pekáče“ nebo „lopaty“. Když jsme se vrátili do tepla chaty, zbývala do oběda ještě chvilka času. Bratranec a já jsme vyšli na schůdky před chatou a povídali si. Najednou bratranec vytáhl z kapsy krabičku cigaret a jednu si zapálil. Nevěřícně jsem na něho zírala a zmohla se jen na otázku: „Ty kouříš?“

Přikývl a spiklenecky dodal: „Ale naši to neví, tak jim nic neříkej.“

Skutečnost, že bratranec kouří, jsem potřebovala strávit. Nebylo to až tak zvláštní, vždyť strýc také kouřil. Zaskočilo mně spíš poznání, že přestáváme být dětmi. Pak teta volala, že je připravený oběd. Seděli jsme všichni kolem čtvercového stolu, jedli a bavili se. Když jsme dojedli, vytáhl strýc svou krabičku cigaret. Jednu si vzal a nabídl i bratrancovi. Užasle jsem na ně zírala. Bratranec váhal. Bylo vidět ten vnitřní boj, jestli si nabízenou cigaretu vzít či nevzít.

Nakonec si jednu vzal i on. Oba s cigaretami odešli před chatu. Žádný kravál, žádné scény. O čem si strýc s bratrancem před chatou povídali, vědí jen oni dva. Pravda je, že od té doby se už bratranec s kouřením před rodiči neskrýval.