Strakáč č. 2 aneb Detail dělá mistra
H o r n í č k u , H o r n í č k u…
Jak vy jste mě včera pozlobil!
Ptáte se čím?
To je stará historie. Ale pro mě to teď znamená, že musím pátrat po nějakém vašem současníkovi, aby mi potvrdil: Bílé, nebo červené?
Bylo to tak. Asi před třiceti lety jste v Ostravě připravil výstavu svých koláží. Byla jsem samozřejmě na vernisáži. Po všech projevech byl připraven přípitek. Podařilo se mi být mezi prvními gratulanty a se dvěma skleničkami červeného vína vás pozdravit a vyjádřit (vám) svůj obdiv nad nesmírně zdařilými a nápaditými díly.
„Nesu vám vaše oblíbené červené!“ radostně jsem vám hlásila/hlásila jsem vám radostně.
„Ale já mám rád bílé, no nevadí.“
Ale vadilo - alespoň mně. Víno jsem šla vyměnit za bílé. Ale pak jsem se bránila, že přece ve všech televizních debatách, pořadech Hovory H a v mnoha dalších mu (přece) vždy (KDO – štáb…) připraví skleničku červeného.
„To je ale proto, aby bylo víno na obrazovce lépe vidět!“ jste mi vysvětlil/vysvětlil jste mi.
Povídali jsme si pak o zhotovování koláží, ptala jsem se vás, co konkrétně k nim sháníte, co vám chybí pro vaše další kompozice. Mohla jsem vám totiž pomoci vzhledem k tomu, že tenkrát byla moje domácnost starožitnictvím i bleším trhem dohromady. Ještě dnes mě mrzí, že jsem vám nachystané věci (příliš obecné, čtenáře by přece zajímalo, co jste Mistrovi chtěla posílat) už nestihla poslat.
Měla jsem vás moc ráda, a mám dodnes. Zařadila jsem si vás do obou kategorií „mých lidí“, protože lidí moudrých a vzdělaných si velmi vážím a lidi vtipné, bohem nadané k tomu, aby rozdávali smích a radost, moc obdivuji.
Myslím si, že je zcela zbytečné při vzpomínce na vás vyjmenovávat všechna vaše zastavení na umělecké dráze z Plzně do Prahy (nejasné a možná i nepřesné – na cestě z Plzně do Prahy se vůbec nezastavil, to byla jednorázová akce, ale zastavoval se na různých pražských scénách) v mnoha divadlech, včetně Národního, či připomínat vaše partnerství s vynikajícími osobnostmi naší filmové a divadelní scény. Mladí si dnes všechno o neuvěřitelném rozsahu vašich uměleckých aktivit (nekonkrétní) najdou v počítači, a my, vaši zbylí současníci, na vás nemůžeme zapomenout. Nám stačí zmínit hesla jako Montreal, Písaři, Slaměný klobouk , Člověk z půdy, Hovory přes rampu, Dobře utajené housle atd. atd. Hned se nám před očima rozbíhá kaleidoskop, jehož hlavní aktér („kaleidoskop“ nemá hlavního aktéra, možná „představení“…) vyniká vlastnostmi, jako jsou inteligentní humor, vtipnost bez obhroublostí, široké znalosti a bohaté životní zkušenosti. Vaše Hovory H, i ty po dvaceti letech, nebyly jen populárním zábavným pořadem. Dokázal jste v něm představit řadu hostů – moudrých osobností, a přimět je k otevřeným a vtipným vystoupením.
Do naší rodiny jste pronikl zcela suverénně tím, jak jste popsal i mne, matku rodu. V jedné kapitole své knihy Dobře utajené housle totiž píšete:
Vyšli jsme ven, sedli do vozu a čekali na moji ženu, která řekla: „Už jdu za vámi!“
Čekali jsme drahný čas.
Můj přítel ve voze řekl: „Já jsem tě vždycky podezíral, že to tvoje povídání o dobře utajených houslích, na kterých teď tvoje žena hraje, je výmysl. Omlouvám se. Je to pravda.“
Stejně tak to vypadá už dlouhá léta u nás. Muž i děti mě vítají po dlouhém čekání v autě slovy: „Sláva, máma už dohrála!“
Ale jeden rozdíl tu přece jenom je: zatímco u Horníčků byly housle dobře utajené, u nás už připravené visí (připravené) na hřebíčku.
Včera jsem se probírala (svými) oblíbenými knihami. Otevřela se mi jedna z (těch) vašich - Chvála pohybu. A na straně šesté píšete, pane Horníčku, o sobě:
V naprostém pohodlí své houpací židle s číší červeného po ruce ….
No to mne - už téměř nepohyblivou stařenku - doslova zvedlo ze židle. Tolik let hlásám, jak se mi sám pan Horníček svěřil, že červené víno nemá rád, ale v televizi ho pít musí. A na konci života zjistím pravý opak. Tak jak to vlastně bylo?
Č e r v e n é, n e b o b í l é ?