Strakáč č. 1 aneb Pozor na drobnosti

Téma: Bramborový guláš pro mého miláčka

Hostina na hradě

     Hrad Staré Strečno na Slovensku byl zastávkou na naší první společné dovolené. Jako dva beznadějně zamilovaní študáci jsme měli rozhodně jiný program než vařit a myslet na jídlo. Ale lásky se člověk nenají. Ve zříceninách hradu jsme našli šikovné místečko s rovným kamenem. Na ten jsme postavili vařič, zapálili (oheň), na to ešus s vodou, hrábli do ruksaku pro pytlík a byl to (vytáhli) bramborový guláš. Za pár minut bylo hotovo, dokonce to i vábně vonělo. „Nezbude, nezbude?“ se ozval (slovosled je špatně: ozval se…) mužský hlas za mými zády. Cizí chlapík se rozložil vedle nás, dal se do řeči – odkud a kam a proč….. (vždy jen tři tečky) Bylo nám jasné, že máme o společnost na dlouho postaráno. Napadlo mě použít náš guláš jako výkupné. Podařilo se. Přelila jsem náš voňavý pokrm do jeho ešusu, sbalili jsme své ruksaky a s přáním dobré chuti upovídanému strejdovi jsme se honem hnali (jsou to slova velmi, až téměř sourozenecky příbuzná) z hradeb Strečna dolů za vidinou nerušeného místečka a konečně i nějakého jídla.

     Třeba takový bramborový guláš by nemusel být špatný. (možná by se zase hodily tři tečky…)

V čem je problém formulace: „s přáním dobré chuti upovídanému strejdovi“?