Strach

Moje vnučka má téměř na dosah osmnácté narozeniny. Není to tak dávno, co v sobotu odpoledne přišla ke mně a řekla: „Babi, prosím tě, nemohla bys mi udělat zeď?“

„Zeď?“ zeptala jsem se opatrně, protože jsem nechtěla uvěřit, že mě tak otevřeně žádá o jakousi levárnu. Mně, která si život nekomplikuje výmysly, lhaním a podváděním. Celý život žiju naplno a cestou nasávám nejrůznější zážitky a zkušenosti. Někdy – bohužel - i bolestivé pro duši. Vždycky jsem říkala, že bych potřebovala aspoň dva životy, abych v nich stihla všechno to, co mne zajímá nebo baví. Proto se nezatěžuji nějakou pomyslnou kabelou s tím, co bych kdy, kde, nebo komu zalhala. Prostě takovou kabelu nemám. A teď na mne přijde vnučka s tímhle.

„Babičko, prosím! Já bych dnes chtěla jít přespat k tetě do Vřesiny. Včera jsem u nich byla za Nikčou a máme od tety dovolené, že k nim přijde ještě Žaneta a Vanesa a všechny tam můžeme přespat.“

„To si musíš domluvit s mamkou,“ odkázala jsem ji na jinou adresu.

„Mamka mi to nechce dovolit, protože jsem včera přišla domů pozdě.“

„To se nedá nic dělat. Každý nese následky svých činů. Když víš, že budeš po mamce něco chtít, tak se musíš snažit, abys neměla žádný průšvih.“

„Ale já za to nemůžu. Ujela mi tramvaj před nosem a další jela až za půl hodiny.“

Pokrčila jsem rameny. Tvůj problém.

„Babičko, já bych si s holkama moc chtěla pokecat! Už jsme se strašně dlouho neviděly!“

Pořád jsem nějak nechápala, kde v té historii mám být já s tou zdí.

„Ptala jsem se mamky, jestli bych mohla spát u tebe. A s tím souhlasila,“ nevzdávala se vnučka, „takže bych jako spala u tebe, ale ve skutečnosti bych šla spát s holkama do Vřesiny k tetě.“

Cítila jsem, jak se mi převrací žaludek. „Ale Markét, víš, že já takové věci nedělám!“

„Babičko, prosím, prosím! Už víckrát to po tobě nebudu chtít! Jenom dneska! Jednou, jedinkrát!“ a upřela na mne ten nejprosebnější pohled, kterému srdce žádné babičky neodolá.

„A co mám říct mamce, když večer zavolá a bude s tebou chtít mluvit?“ zoufale jsem hledala nějaký argument, abych se z téhle šlamastyky vyvlékla.

„Ale ona nebude volat. Nikdy večer nevolá, když jsem u tebe,“ bez zaváhání odrazila mou pochybnost vnučka. „A zítra má ranní směnu, tak si stejně dnes večer půjde brzo lehnout,“ doplnila s neochvějnou jistotou.

V hlavě mi začalo červeně blikat pravidlo o krajíci chleba, který zákonitě spadne vždycky namazanou stranou na zem a v krku mi vyschlo. Ráda bych vnučce dopřála, po čem touží, ale když to udělám, je to špatně. Hodně špatně. A pokud se to dozví Markétina mamka, bude to ještě horší. Hrdlo se mi stáhlo a měla jsem pocit, že ze sebe nevydám hlásku.

„Babičko, prosím! Jenom dneska! Prosím!“

Zoufale provinilý pohled jsem zabodla před sebe do koberce a proti svému přesvědčení jsem souhlasně přikývla. V ústech jsem cítila divně nahořklou pachuť, když jsem se slyšela říkat: „Ale ať jsi zítra do deseti dopoledne doma.“

Vnuččina radost byla obrovská. „Děkuji, babičko, děkuji! Já teď půjdu ještě s kamarády ven, a než pojedu do Vřesiny, tak na tebe cinknu, abys věděla.“

Sklesle jsem přikývla, a když za vnučkou zapadly dveře, sedla jsem si do křesla v obýváku a bezmyšlenkovitě jsem tam zůstala hodnou chvíli. Zbytek odpoledne už za nic nestál.  Pronásledovaly mě výčitky svědomí.

Hodiny ubíhaly a venku se snesla tma. Bylo po sedmé hodině večer. A zrovna když jsem byla nutně v té nejmenší a nejintimnější místnůstce bytu, ozval se zvonek. Vnučka. Vzpomněla jsem si groteskně na vtip, kdy dva opilci čurají u zdi, přijde k nim strážník a říká: „Chlapi, tady nemůžete čurat. Tak zastavit, schovat a odchod.“ Chlapi urychleně zmizí za nejbližším rohem a v tu chvíli říká jeden tomu druhému: „Já jsem ho pěkně převezl, schoval jsem ho, ale nezastavil!“ Ani mně se nepodařilo rychle zastavit. Chtěla jsem vnučce říct, aby mi zatelefonovala, že v pořádku dojela k tetě. Než jsem se ale dostala na balkon, abych na ni zavolala, byla už příliš daleko. Trochu mne uklidnilo, když jsem viděla, že ji k tramvaji doprovázejí dva mládenci.

Zároveň ale ve mně začaly hlodat pochybnosti. Co když jsem zástěrka, a vnučka vůbec nejede k tetě do Vřesiny? Co když mají mladí někde mejdan a vnučka tak má s mým souhlasem celou noc na nějaké alkoholové orgie? A co když tam nebude jenom alkohol, ale i drogy? Co když ji tam někdo znásilní? Přece jen ještě není plnoletá a odpovědnost za ni jsem vzala v této chvíli já! Ale měla takovou radost, že si pokecá s kamarádkami! Jenom aby tam v pořádku dojela. Vždyť to trvá víc než půl hodiny, než dojede na smyčku v Porubě. Může ji teď večer napadnout v tramvaji nějaký pitomec. A do Vřesiny teď večer taky hned nemusí jet návazně tramvaj! Nejspíš tam na smyčce v Porubě bude liduprázdno. Co když ji tam někdo přepadne? Drastické podoby těch nejhorších představ vířily v mé hlavě stále dokola. Z filmu v televizi jsem neměla nic. Hlava mně třeštila. Žaludek jsem měla obrácený naruby. Bylo mi zle a nemohla jsem nic dělat. Blížila se půlnoc. Byla jsem strachem naprosto vyčerpaná. Rozhodla jsem se. Jako bezvěrec jsem si řekla: „Děj se vůle Boží!“ a spolkla jsem tabletku Neurolu, po kterém vždy spolehlivě usnu.

*

Když jsem se probudila, byl krásný, jarní den. 'Tak zazvoní mi nejdřív u dveří policie, nebo budou volat z nemocnice?' byla má první myšlenka. 'Hlavně nepanikařit!' přikázala jsem si a rutinně jsem se věnovala každodenním běžným domácím úkonům.

Nechtěla jsem věřit svému sluchu, když v zámku zarachotil klíč. Nebylo ještě devět hodin.

„Vidíš, babičko, slib jsem dodržela. Jsem v devět doma,“ hlaholila vesele vnučka, zatímco já cítila, jak se mi z prsou odvalil obrovský balvan.

„Teta ti posílá hlavu beránka,“ vstrčila mi do ruky igelitovou tašku. Vytáhla jsem z ní kus buchty upečené ve formě velikonočního beránka. „Teta už pekla beránka? Vždyť ještě nejsou Velikonoce!?“ podivila jsem se. Vnučka pokrčila rameny a šla se převléknout.

„Užili jste si s holkama?“ zeptala jsem se pak.

„Ony nakonec nepřišly. Žaneta jela k babičce a Vanesu mamka nepustila.“

V duchu jsem obrátila oči v sloup. Tolik strachu jsem zažila, svoje zásady porušila a kvůli ničemu? „Markét, víckrát už po mně nic takového nechtěj,“ řekla jsem unaveně. „Za prvé to není vůči mamce fér a za druhé - víš kolik strachu jsem zažila? Dokonce jsem si myslela, že jdeš na nějaký mejdan a ne k tetě.“

„To bych ti, babičko, neudělala,“ řekla. Pak vytáhla mobil. „Abys mi věřila, že jsem byla u tety, podívej se, tady mám fotky,“ a začala mi pomalu před očima listovat ve fotografiích v mobilu.

2017/2018