Stará dáma

Na okraji města blízko malého parčíku stojí tříposchoďový dům a v něm bydlí stará žena. Žije v příbytku, který každý její návštěvník vždycky označí jako útulný. Přívětivému obývacímu pokoji vévodí kulatý stůl s háčkovaným ubrusem smetanové barvy, háčkované a smetanově bílé jsou i záclony na oknech. Nad starobylým sloupkovým nábytkem by zajásal nejeden sběratel starožitností, ve vitrínách se blýská sklo a žensky něžný porcelán. Nohy konejší perské koberce jako z pohádek a celý pokoj zdobí množství cizokrajných rostlin. Kuchyňka je malá, tak právě pro jednu starou dámu, i tady ale dotvářejí její kouzlo květiny. Ložnice je světlá a moderní.

Stará dáma už oslavila devadesátiny, ale její tvář, lemovaná hustými bílými vlasy, tomu věku neodpovídá. Nemá téměř žádné vrásky, její pleť vypadá nečekaně mladistvě. Na každého se vlídně usměje a najde správná, povzbudivá slůvka. Je hodně oblíbena, a to nejen sousedy, ale každým, s kým se setkává. Ráda si vyjde na procházku, někdy s pečovatelkou, která za ní chodí, jindy sama. Vykračuje si jako za mlada, elegantně oblečená, protože její šatník, byť už poněkud z módy, stále naznačuje, že je i ve vysokém věku stále dáma. Rozdává úsměvy a působí mile a křehce. Každý, kdo ji zná, by řekl, že navzdory požehnanému věku jen kvete.

A všichni si říkají: „Ta určitě v životě nikomu neublížila.  Je tak hodná.“

Někdy zajede do Prahy za vnučkou. Cestuje sama a je to pro ni malé dobrodružství. Nebývá pryč dlouho, po krátké době se vrací zpátky do svého přívětivého obydlí.

Je spokojena s tím, jak ji lidé vidí a že ji mají rádi. Nikdo ale netuší, kolik ji to stálo úsilí, než se vypracovala do své nynější podoby. Nastudovala svoji hereckou roli a hraje ji nadmíru dobře.

Ale někdy, jak sedí tak sama ve svém příbytku, začnou se jí vybavovat obrazy z minulosti. Nevnímá je jako své vzpomínky, ale jako by si promítala film o nějaké cizí osobě. Vidí mladou a krásnou ženu, plnou sex-appealu. Ta žena má svůj sen, ne to není sen - je to cíl. Cíl, jak bude vypadat její život. Muž, kterého si vezme, nebude jen mladý a krásný, bude i bohatý. Bohatý tak, aby si mohla žít jako královna.

Měla kdysi vztahy s různými muži, ale pořád cítila, že to není úplně to, co chce. Svého muže musí dokonale ovládat. Vše musí být podle jejích představ.

A takového muže potkala. Vzali se, měli dvě děti a zdálo se, že teď je šťastná a spokojená. Byla. Ale netrvalo to ani osm roků. Manžel ji omrzel, děti ji buď otravovaly nebo nudily. Život, který si vysnila, se jí zprotivil. Chtěla být volná. Lákala ji dobrodružství s jinými muži. Vždyť je pořád ještě mladá, chce ještě žít a užívat si.

Ale jak se zbavit svého muže a nepřijít o jeho bohatství?

Jak to jen udělat?

Vidí ruce, jak sypou na prášek rozdrcené tabletky do hrnku čaje. Jsou to ruce mladé ženy, povědomé ruce. Její ruce.

S naprostým klidem staví hrnek před svého manžela.

Ví, že se mu zastaví srdce, že to bude vypadat jako infarkt. Vždyť se málem kvůli tomu dala na studium lékařství. Ale nebylo to třeba. Prostudovala různé prameny a nakonec si byla jista, že našla správný lék, který se nedá v těle zjistit. Vidí, jak se muž hroutí, vidí, jak ta žena na filmovém plátně vzpomínek vytáčí číslo záchranky.

Je to už dávno, ale všechno je tak jasné. Muž umírá, ale žena necítí žádnou lítost. Chce být volná.

Ale stojí v soudní síni a poslouchá rozsudek - 20 let nepodmíněně.

Obrazy mizí.

Sedí ve svém pokoji a těší se z přítomnosti. Obrazy z vězení dnes její vzpomínky nepromítaly… Ale přijdou, třeba zítra nebo někdy jindy.

Je to daň, kterou platí za svůj současný život.

2015/2016