Spalující cit

Už dlouhá léta se každý večer objevovala na tomtéž místě. Byla stále táž, a přesto působila čerstvě, jako by se každým dnem znovu a znovu rodila. Jako by už svou pouhou přítomností prohřívala a prosvětlovala okolní všudypřítomnou chladnou temnotu.

Zbytek osazenstva si ji troufl uhranutě sledovat jen z uctivé vzdálenosti. Všem bylo jasné, jaký osud by nezvratně potkal toho, kdo by si s ní chtěl cokoli začít.

Ona si nezměnitelnost své podstaty uvědomovala též. Nesmírně toužila pohnout se z místa a s nějakým společníkem vášnivě protančit celou místností. Jenže zlomit kletbu, která poutala výjimečné v okovech osamění, by znamenalo zaplatit příliš vysokou cenu. Pokorně se smířila s tím, že jejím životním údělem je věčná samota. Pro dobro a klid všech.

Jeden odvážlivec se ale po dlouhé době přece našel. Ačkoli ho ostatní důrazně varovali, co bude následovat, nedal si říct: táhlo ho to k ní nezadržitelně. Její svůdně se vlnící ladné křivky a hypnotizující žár, kterým už z dálky sálala, na něj působily neodolatelně.

Konečně se rozhoupal a odvážně se k ní naklonil. V tu chvíli ho však zradily nehybné dřevěné nohy. Ztratil rovnováhu a pokořeně se svalil na podlahu přímo před ni. Zalilo ho nesnesitelné horko smrtící vášně. Pochopil, že ostatní nelhali, a všemu je konec.

Oheň z krbových kamen se po převržené dřevěné židli rychle šířil dál. Brzy zachvátil starobylé dřevěné křeslo, stařičký perský koberec i knihovnu obsahující díla s časem již zažloutlými stránkami plnými myšlenek lidí, které už nikoho nebavilo číst, natož o nich přemýšlet. Pracovna i dům filozofa na penzi, kterého již nikdo neměl zájem poslouchat, zakrátko lehl popelem. Pozůstalí pak vyprázdněný pozemek prodali vedle stojícímu vyhlášenému obchodnímu centru, které jej použilo jako prostor pro vítané rozšíření svého parkoviště.

2017/2018