Setkání

Je chvíli po půlnoci.
Pod pouličním osvětlením se třpytí čerstvě napadaný sníh a příjemně křupe pod nohama. Všude je ticho a klid. V oknech svítí pár vánočních žárovek.
Štědrý večer letos už skončil.
Nasávám mrazivý vzduch a usmívám se. Tak dobře mi už dlouho nebylo. Snažím se přivolat neposlušného psa, když v tom se tu zjevil on. Prostě si jen tak sedí na patníku - v tričku a džínách.
Sedí tady v tom tichu a kouří.
„Co tady děláš?“ ptám se.
„Kouřím,“ odpoví a potáhne z cigarety.
„No to vidím, ale nemáš být někde úplně jinde?“
„Myslím, že ani ne.“ Mlčky natáhne ruku s cigaretou.
„Díky, ale nekouřím.“
Pokrčí rameny a dál pokuřuje. Sedám si k němu na patník a zvědavě si ho prohlížím. Je dost hubený, tedy - ne přímo vyhublý, ale samá šlacha. A mohl by se oholit… A nemá ani žádné boty.
„Není ti zima?“
„Ne, proč by měla?“ Odhazuje cigaretu do sněhu a zapaluje si další.
„Musím říct, že mě připadáš hodně zvláštní.“
„Vážně? A už jsi kromě mne někoho takového viděla?"
Otáčí se ke mně a usmívá se.
„No, vlastně ne…“ Připadám si jako idiot.
„Tak vidíš - jak potom můžeš vědět, že jsem zvláštní?“
„Myslela jsem, že vypadáte tak nějak jinak.“
„No jo -  vy lidi toho namyslíte.“
Nedá mi to a sáhnu si na něj. Hřeje jako kamínka. Poposednu blíž a je mi nějak tepleji. Sedíme vedle sebe ve vánočním tichu. Začíná sněžit.
„Hele - nemáš třeba hlad? Mohla bych tě pozvat na kapra a na salát. Jo  - a taky ti dát trochu cukroví na cestu…?“
„My toho moc nenajíme. Ale díky.“ Jako by se usmíval.
Nevím co říct, tak raději mlčím.
Chtěla bych se zeptat na milion věcí - jako třeba, kdy umřu, nebo kdy bude konec světa a jestli vůbec. Jo a proč jsou zemětřesení a tak…
Z myšlenek mě vytrhne jeho smích.
Kouknu na něj - vážně se směje a kroutí hlavou. Asi mi čte myšlenky. Zapaluje si další cigaretu. Už třetí.
„Fakt ti není zima?“
„Není. A tobě snad ano?“
„No - vlastně není. Je mi teplo.“
„Tak vidíš.“
Tak tam sedíme společně a mě mrzí, že taky nekouřím. Dívám se na oblohu - je poseta hvězdami a tak jasná, jako nikdy.
Najednou se zvedá a povídá: „Budu už muset jít. Dík za společnost.“ Napřáhne ruku a já ji stisknu v dlani.
„Uvidím tě ještě někdy?“
Zase ten úsměv.
Ještě na mě mrkne, otočí se a odchází. Já taky.
Doma všichni spí, svítí už jen ten vánoční stromeček.
Podívám se z okna - snad ho někde ještě zahlédnu. Uvidím ho někdy? A kdy? A pak mi dojde, že je to vlastně jedno, protože on mě vidí určitě. 

2014/2015