Senátní a krajské volby 2016
Tak už je to zase tady. Přehlídka koncentrované beznaděje a frustrace s honosným názvem demokratické volby. Tentokráte krajské a senátní, ačkoli tematicky se od sebe nijak neliší. „Zastavení“ migrace a větší odstup od Evropské unie svorně slibují kandidáti na senátory i hejtmany.
Kultivovaná debata o bezpečnostní situaci, národní identitě a evropské integraci je legitimní (nepočítám v to řeči o německé kancléřce jako Hitlerově vnučce či nošení umělých šibenic na demonstrace pořádané nahnědlými politickými proudy). Nicméně s krajskou politikou nemá aktuální předvolební bitva společného naprosto nic. Regionální zastupitelé nemají žádnou možnost ovlivnit strukturu přistěhovalectví, krajští radní nemají v kompetenci reformovat EU k obrazu svému, hejtmané mají nulovou pravomoc ovlivnit podobu zákona o elektronické evidenci tržeb.
Problém je ideologická matnost až vyprázdněnost kandidujících stran a hnutí. Všechny hlavní politické síly se zaklínají Pravdou, Láskou a už pár let „nově“ -Bezpečím. Hle - koaliční průnik jako vyšitý: žádný obhájce Lži, Nenávisti a Nebezpečí. Vládne zde zmatení jazyků, kdy se konzervativní lidovci „tradičními hodnotami“ zaštiťují méně, než bolševici s revoluční minulostí; sociální demokraté i podivný hybrid ANO se snaží lovit hlasy na umírněné levici, ale i na extrémní pravici. Ideový spor se – přinejlepším - smrskl na otázku, jestli víc peněz půjde na sociální služby nebo na silnice. A takový „souboj“ o mírný pokrok v rámci zákona je zoufale málo.
Je však otázka, jak by měla vypadat ta tolik vzývaná změna. V celorepublikové politice vynesla touha po „nové krvi“ v nedávné historii do poslaneckých lavic subjekty jako Čtyřkoalici, Zelené, Věci veřejné, Úsvit i babišovce, kteří ale ve voličské podpoře hrají jinou ligu. A svými reálnými politickými výkony ani jeden nijak zvlášť neoslnil. Ani samoúčelná a nepromyšlená „změna pro změnu“ tedy není to pravé řešení.
Největší volební konflikt se tak – absurdně - odehrává mezi dvěma nejsilnějšími vládnoucími stranami, plnícími stejný vládní program (na tom nic nemění ani umělá stylizace vládního ANO do podoby protestního hnutí). Což ale ani příliš nepřekvapuje vzhledem k neinformovanému voličstvu, nemajícímu často ani ponětí o jeho současných zastupitelích. Z tohoto pohledu je tedy jedno, jestli vyhraje Andrej nebo Bohuslav, ministr financí nebo premiér. Oni totiž stávající politici nejsou právě výhra. Nicméně co čekat jiného, když ani voliči nejsou zrovna žádné terno.
2016/2017