Sen o slečně Marplové

     Když se večer ukládala Věnceslava Bartoníčková, osamělá penzionovaná učitelka výtvarné výchovy, do své postele, neočekávala nic neobvyklého. Pouze problémy se spaním, časté návštěvy toalety a následnou neschopnost ponořit se do světa spánku. Nic, co by ji překvapilo. Za léta, co se tato procedura nesčetněkrát opakovala, už byla natolik zvyklá, že si ani nestěžovala. Když často uklízíte, také vám to časem nepřijde tak hrozné.

     Přikryla se tlustou peřinou s vědomím, že se vše bude dít zase. Dálkovým ovladačem si pustila televizi. Zmáčkla pár tlačítek a objevila se znělka jejího oblíbeného seriálu - Slečna Marplová. DVD už z přehrávače ani nevytahovala. Měla na něm všechny epizody od úplně první až po poslední. Mohla se na seriál dívat celý den a pořád by se pokoušela zjistit, kdo je vrah, přestože odpověď moc dobře znala. Nikdy ji nepřestalo bavit vymýšlení svých vlastních konců a celých příběhů, které už si doladila k dokonalosti. Všechny je měla sepsány a uloženy v černých deskách.

     To byl také důvod, proč co chvíli kontrolovala poličku naproti sobě. Právě na ní ležely přeplněné desky se všemi nápady a dokončenými příběhy. Považovala je za své největší bohatství. Přesto se nikdy nikomu nepochlubila svým dílem. Chtěla si je nechat pouze pro sebe, i za cenu, že se nikdo nedozví o jejím talentu zachytit každý detail a drobnost, po kterých by většina normálních smrtelníků ani nevzdechla.

     Neměla žádnou rodinu ani přátele. Její výtvory byly to jediné, co jí dokázalo vykouzlit úsměv na tváři.

     Myšlenky jí vířily hlavou ještě dlouho, dokud konečně neusnula.

     Seděla v křesle, blok položený na kolenou, v pravé ruce svírala tužku. Hrála si s ní a dumala, co dalšího by mohla napsat. Náhle se otevřely dveře a v nich stála ta, které celý svět vděčil za slečnu Marplovou - Agatha Christie.

     Ruka svírající tužku bezvládně klesla penzionované učitelce do klína a začala se jemně chvět. Vlastně se jí chvělo celé tělo. Nechápala, co se děje, ale nepředpokládala, že by jí to někdo objasnil. Vždyť v místnosti byla pouze ona a žena, která napsala její nejoblíbenější příběhy.

     Zároveň si ale uvědomovala, že Agatha Christie je dávno mrtvá. Věnceslava Bartoníčková cítila nesmírný zmatek.

     „Dobrý den,“ pozdravila proslulá spisovatelka rozhodně.

     „D-dobrý den,“ řekla rozrušená žena také, její hlas se třásl a bylo zjevné, jak je vyděšená.

     „Mám na vás pár otázek,“ objasnila svůj příchod spisovatelka. Pohotově se posadila na druhé křeslo, kterého si bývalá učitelka dosud nevšimla. Nestihla ani zareagovat a její návštěvnice mluvila dál.

Věnceslava jen ztěžka vnímala slova ženy naproti sobě. Věty, které postřehla, nebyly zrovna lichotivé. Poslouchala, ale zdálo se jí, že je za skleněnou stěnou. Zvuk spisovatelčina hlasu jako by k ní přicházel z dálky. Prý příběhy, které píše, jsou strašné a nemá sebemenší právo si domýšlet nové konce. Svůj monolog zakončila energická návštěvnice přáním, aby se Věnceslava už nikdy nepokoušela napsat něco dalšího. Potom se vztyčila a odešla. Barvy se rozplynuly a byla zase tma…

     Trhla sebou tak prudce, až se rukou uhodila o rám postele. Bylo jí to ale úplně lhostejné. Rychle se vyvinula z přikrývek a přistoupila k poličce, na níž odpočívaly její výtvory.  Vzala černé desky plné povídek, které psala několik let a které ji držely nad vodou. Bez nich by nebyla nikdo.

Nedokázala si představit svůj život bez psaní. Ale ani na tom už jí nezáleželo. Přes půl pokoje hodila desky do krbu. Oheň vzplál, sežehl desky i papíry v nich, potom se postupně zklidnil a uhasl.

     Odvrátila pohled. Nechtěla se dívat na to, jak její sen hoří. Nedokázala to.

     Zároveň si ale stále uvědomovala, že jde jen o noční můru. Věděla to, ale přesto svou práci zničila. Podařilo se jí zklidnit dech a potom znovu ulehla do postele. O pár hodin později, když konečně usínala, uslyšela povědomý hlas: „Děkuji...“

     Neklidně se otočila na druhý bok a otevřela oči. Měsíční světlo proudilo do pokoje bílými záclonami a ozařovalo krb. Oheň v něm už sice nehořel, ale zbytky desek byly v popelu jasně patrné.

     Destičky. Jen ty zbyly. Z celého jejího díla zůstal jen popel.

     Uvědomila si, co se před několika hodinami stalo a chtělo se jí plakat. Neměla sebemenší tušení, proč to udělala. Nechápala, proč vyhodila to jediné, pro co celé roky žila.

     Po vrásčité tváři jí steklo několik slz. Po chvíli už nezbylo nic jiného než mokrá skvrna na látce.

     Ale vzpomínky takové nebyly. Nezůstala jenom jedna skvrna, která by časem zaschla úplně.

     Nejvíc se zlobila na sebe. Tak hloupě se nechala ovlivnit noční můrou. Když se v noci tak náhle probudila, nedokázala rozumně přemýšlet. Viděla před sebou obličej ženy, díky které měl její život smysl, a byla zklamaná.

     Ten smysl zahodila do krbu. Celou dobu se dívala, jak hoří. Jak hoří na popel.

     A spolu s destičkami uhořelo i její srdce.

2015/2016