Rvačka

Když se Antonín pod kopcem rozloučil s kamarády, přejel zrakem liduprázdnou noční ulici před sebou. Zvedala se do mírného kopce a spoře ji osvětlovaly plynové lampy. Vedla obloukem kolem přízemních domků hornické kolonie.

Jsem už skoro doma, pomyslel si, přidal do kroku a přitáhl si pevněji ke krku klopy obnošeného kabátu. Byl pozdní podzim a divoký, studený vítr rval ze stromů poslední listí. Zametl s nimi zem, zvedl je a vmetl mu je do obličeje.

Myšlenky předběhly unavené nohy. V duchu viděl do noční tmy slabě svítit okno v posledním z  domků kolonie. Děti už spí, ale žena na něho čeká. Vždycky čeká, než se vrátí z odpolední šichty. Už celých deset let, co jsou spolu. Ve světnici, v mihotavém světle petrolejky se s ním přivítá. Do plechového škopíku nalije horkou vodu, aby si mohl vydrbat havířinu z těla, jak žertem říkává. A pak před něho na čistě vydrhnutý stůl postaví talíř s kouřící polévkou a přistrčí kus chleba.
Pousmál se té představě.

Dnes se mu jde veseleji. Nese v kapse výplatu. Ještě stále má práci. Na dvorech šachet stojí plno vozů vytěženého uhlí, které nikdo nekupuje. Je krize. Nejen na šachtách, ale i v železárnách se každou chvíli propouští. Možná bude také on brzy bez práce. Zabral se do neveselých myšlenek a naučeně zahnul mezi domky. Brzy ho pohltila tma. Světlo plynových lamp z hlavní ulice do kolonie nedosáhlo.

Od plotu zarostlého křovím se odlepil stín.
Mužská postava se na něho bez varování vrhla. Překvapený Antonín ztratil rovnováhu. I s útočníkem dopadl tvrdě na zem. Neznámý ho pevně svíral. Smýkl s ním a dostal ho na záda. Zalehl ho. Rukou mu zakryl ústa. Marně se Antonín snažil ve tmě rozeznat rysy útočníkova obličeje. Jeho dech páchl pivem a levným tabákem. Zachraptěl: „Prachy! Dej mi prachy! Rychle!“
Na důkaz, že to myslí vážně, znovu s Antonínem neurvale smýkl. Antonín narazil hlavou na kámen. Ostrá bolest v zátylku ho rozzlobila. Už jsem pár takových srovnal. Odtáhneš jako spráskaný pes.
Snažil se vykroutit z útočníkova sevření. Byl to silný soupeř. Přehodil nohu přes Antonínovo břicho. Ozvalo se cvaknutí. Tmou blýskla čepel vystřelováku. Výhrůžně se zastavila před Antonínovým obličejem.
„Myslím to vážně! Ty prachy! Dělej!“ zachraptěl znova muž.
Za plotem u křoví se rozštěkal pes.
Antonín se vzepjal a vysvobozenou rukou praštil vší silou neznámého do brady. Sevření povolilo.
Antonín se postavil na nohy. Nadechl se. Na nic nečekal. Mlátil rukama, kopal nohama. Co rána, to nadávka: „Ty parchante! Ty hajzle!“
Útočník se přihrbil. Pak se znovu na Antonína vrhl. Ten ucítil prudkou bolest. Čepel vystřelováku mu vjela do břicha.
Cizí muž uskočil.
Antonín zasténal, chytil se za břicho a předklonil se. Dostal nemilosrdnou ránu pěstí do hlavy. Znovu ležel na zemi.
Už se nebránil. Cítil, jak mu neznámý chvatně prohledává kapsy. Našel, co hledal a zmizel stejně, jako se objevil.
V té chvíli už štěkali snad všichni psi v kolonii.
Antonín ztratil vědomí.

2016/2017