Růžový říjen

Pět tisíc pět set dvacet čtyři. Přesně tolik žen se sešlo první říjnovou sobotu před sídlem regionální vlády na jednom z největších náměstí v Nancy, aby společně podpořily kampaň proti rakovině prsu, která má zvýšit účast žen na mamografickém screeningu. Přesně tolik žen by mohli zdravotníci každoročně diagnostikovat a ve většině případů úspěšně vyléčit, kdyby přišly na vyšetření včas.
Když mi kamarádka nedávno ukázala reklamu na kampaň Octobre rose (Růžový říjen), neváhala jsem ani chvíli.
„Musíme se přihlásit!“ prohlásila jsem odhodlaně. Věděla jsem, o co jde. Je to vlastně obdoba českého pochodu proti rakovině prsu, který každoročně pořádá společnost Avon v Praze, a já jsem měla už několikrát možnost být u toho.  
Asi týden před pochodem celé město doslova zrůžovělo. Plakáty upozorňující na Růžový říjen byly všude, kam jsem se podívala. „Zapojuji se do hnutí proti rakovině a předávám zprávu dále,“ zněl slogan na růžových tabulích. Čím více poutačů na mě ze všech stran vyskakovalo, tím víc jsem byla zvědavá, jaké to bude.
V pátek jsem si jela na radnici vyzvednout registrační balíček: byl v něm růžový dres, startovní číslo a propagační materiály. Vešla jsem do sálu a v tom okamžiku jsem pocítila tu úžasnou atmosféru. Registraci zajišťovala skupina lidí rozličného věku a mě překvapilo, že se rozhodli zapojit i muži. Na některých ženách bylo zřejmé, že mají za sebou onkologickou léčbu. Všichni se usmívali, žertovali, zářili energií. Bylo zřejmé, že to, co dělají, dělají a budou dělat s nadšením.
Když jsem přišla v sobotu na Place Stanislas (Stanislavovo náměstí), zaplavila mě vlna jakéhosi nečekaného klidu a až dojemná sounáležitost žen. Náměstí se na chvíli proměnilo v růžové pole, všude postávaly hloučky žen v růžových trikách. Usmívaly se a povídaly si. Některé měly dres popsaný všelijakými vzkazy: „Pochoduju pro tebe, mami! RIP 11/09/2014“, „Tým MÁMA“, „Mami, do toho!“, „Podporujeme Marušku!“. V davu jsem zahlédla tatínka s dvěma malými holčičkami, které hrdě nesly růžový transparent, větší než ony samy, na kterém stálo: „Pojďte, holky, do toho, mámy, posíláme pusy!“
Myslím si, že každá žena, každá z nás, která se rozhodla zúčastnit, měla k účasti svůj osobní důvod. Někdo běžel možná jen ze solidarity, aby podpořil dobrou věc, jak se říká. Pro mě pochod znamenal jednu z možností, jak vzdát obrovskou poctu všem, kterým život postavil do cesty onkologické onemocnění a kteří svůj boj prohráli. Vzdát poctu těm, kteří nad nemocí dokázali zvítězit. A vzdát poctu taky těm, kteří jsou právě v dlouhodobém a náročném procesu léčby.
Šla jsem pro tebe, babi.