Rukojmí

Mé dítě,

do mojí péče ses dostala už v okamžiku, kdy ses poprvé nadechla. Přesto jsi mě dlouho v podstatě ignorovala. Když jsi mne poprvé zaregistrovala, nechtěla jsi ani slyšet o tom, že bychom mohli mít něco společného. Už tehdy se Ti ale na mysl vkrádalo nepříjemné tušení, že jsme navěky neoddělitelně spojeni. A že tenhle úděl je konečný a není před ním úniku.

Spolu s Tebou jsem sledoval, jak kousek po kousku sílíš, a pak o získané zdraví, rozum i smysly zvolna přicházíš. A čekal jsem, co vše vydržíš a jak dlouho mě ještě dokážeš nebrat vážně.

Tehdy jsem Tě začal děsit a protivit se Ti. Tak ses mne snažila zastavit, utíkala jsi přede mnou. I když Ti bylo jasné, že tenhle zoufalý závod nemáš šanci vyhrát. Že mi neunikneš, že Tě vždycky dostihnu.

A pak jsi mne konečně přijala.

Pochopila jsi, že jen na mne se můžeš stoprocentně spolehnout, že jen já dávám smysl všemu tvému konání, že jen mně vděčíš za každou vteřinu svého života. A taky, že Tvoje existence závisí jen na mně.

Je mi jasné, že by sis pořád v koutku duše přála, abych si pro Tebe nikdy nepřišel. Ale sama víš, že to Ti nikdy nemůžu slíbit, protože to není možné. Že Ti tvůj dluh v den splatnosti spravedlivě spočítám a každou prožitou vteřinu si vezmu zpátky i s úroky.

Neměj mi to za zlé, nehledej za tím nic osobního. Nejsi první ani poslední. Jinak zkrátka fungovat neumím. Věřím, že pro to máš pochopení. Třeba tě potěší aspoň vědomí, že i kdyby nikdo jiný, já s Tebou zůstanu do poslední vteřiny. To jediné ti můžu zaručit.

Se srdečnými pozdravy

Tvůj čas / Tvůj osud

2017/2018