Pupkáči

Vlastík přešlapoval po ošuntělém vlakovém nástupišti a nedočkavě sledoval měnící se číslice na svých digitálkách, které ani od dob základní školy neztratily své kouzlo. Když se vlak konečně objevil a s ohlušujícím pískotem zastavil, strhla se tradiční mela, při níž se každý snaží chvatně dostat ven z vozu a další houf lidí naopak do vozu. A někteří se nesnaží dostat nikam, takoví
na někoho jen čekají – jako sportovně oblečený otec a jeho synek, které Vlastík pozoroval.

Chlapeček se zdvihal na špičky a soustředěně zíral na cestující, kteří se k nim hrnuli jako lavina. Jeho otec na někoho z té laviny jen letmo kývl a zamával. Pak se naklonil k synkovi
a zeptal se: „Už vidíš mámu? Vidíš ji konečně?“

Chlapeček usilovně hledal známou tvář, ale nenacházel ji, tak jen smutně zavrtěl hlavou: „Ne, tati, nevidím,“ špitl, „kde je?“

„No přece tady, jde přímo k nám – ta s tím velkým břichem.“ Muž si přidřepl ke kloučkovi, aby mu ukázal přesný směr. „Támhle je máma. Naše mamka je takový pupkáč pupkatý.“
Hošík poskakoval na místě, jako by zrovna spatřil božské zjevení, vytrhl se otci z ruky a běžel mámě vstříc.

Ta paní bude asi těhotná, pomyslel si Vlastík. Ale stejně… ten chlápek by neměl svou ženu takhle ponižovat před děckem. Na druhou stranu – vtípky o graviditě snad nikomu neuškodí. Pousmál se a rozbalil si svou odpolední tatranku. Jak měl ve zvyku, nejprve se pustil
do čokoládových okrajů. Ale zároveň si nenechal ujít, jak dopadne rodinné shledání.

Všichni už se setkali a objímali se: matka ždímala synáčka v náručí, zabořila ho do svého mohutného poprsí a jeho drobné ručky svíraly její rosolovité paže – působivá, dojemná scéna jako ze seriálu. Po okamžicích sladkého uvítání se otočili k východu a ruku v ruce se vydali vstříc zapadajícímu slunci.

Ale počkat! Vlastík nakrčil čelo a naposledy si přeměřil vzdalující se rodinu. Ta ženská je fakt tučná, přesněji, jak říkal její muž, je pupkáč. Spíše než mladou ženu připomínala hroudu těsta nacpanou v květovaných šatech. Do této chvíle si nikdy neuvědomil, že taková figura už nemá s lidským tělem nic moc společného!

Vlastík se vždy mohl pyšnit tolerancí ke všem bytostem. Dokonce jednou poslal pět euro
na charitu, už dvakrát mluvil s černochem a jeho nejlepší přítel byl zrzek. I přes tyto jasné důkazy jeho vnímavosti se právě v tomto okamžiku, na peróně, ze kterého denně jezdil domů, stalo, že si začal všímat obézních, tukem obalených lidí. Zčistajasna se mu tlouštíci zjevili, jako by se dosud někde skrývali. Ukázali světu svá dlouho pěstěná břicha i enormní stehna. A nebylo to hezké.

Doslova utekl do vlaku. Ale i tam na něho padl děs z mnoha spolucestujících. Co třeba ten pán s odřenou aktovkou? Copak přes noc přibral? Vždyť s ním Vlastík jezdí ve druhém kupé
už nejméně rok a nikdy ani známky po nadváze. A dnes? Seděl naproti němu s hlavou schovanou pod kabátem, ve spánku oddychoval a jeho famózní břicho se při tom nadouvalo
a zase klesalo. Konsternovaný Vlastík se radši pohledem přesunul k usměvavé slečně průvodčí. Ta se mu vždy líbila a těšila jeho zrak svou lehkou taneční chůzí.

Ani u ní ho však ohavné halucinace neopouštěly. Jejímu objemnému tělu dominovala pneumatika okolo pasu, za níž by se nemusel stydět kdejaký zápasník sumo. Vlastík vyděšeně kmital očima z jednoho pasažéra na druhého, postavy se mu mísily a na každého pasoval naprosto stejný popis: pupkáč!

Zavřel oči, obličej si ukryl do dlaní a opakoval si, že je jen přepracovaný, jednoduše přetažený z práce, a že potřebuje dovolenou. Rozhodně si neřekl, že mu hrabe. Skřípějící kola brzdícího vlaku ho probrala zpět k životu. Už nesledoval lidi okolo, stejně nevěřil tomu, co vidí. Soustředil se jen na popraskaný chodník, doběhl domů a zamkl za sebou.

Matka ho přivítala mísou bramborového salátu a přírodním řízkem. Hladila ho po vlasech, když do sebe házel své oblíbené jídlo. Těšilo ho, že aspoň doma se nic nezměnilo a konečně se zbavil pupkatých přízraků. Sebeujištění, že je přepracovaný, zafungovalo bezvadně. U večerních zpráv se Vlastík povaloval v křesle, přemítal o uplynulém odpoledni a okusoval večerní tatranku.

„Vlastimilku,“ vyrušila ho matka, „všechno jsem už domluvila. Zítra v šest, Kino Luna. Miluška bude mít na sobě bílé tílko s kočičkou. Tak ji poznáš.“

„S kočičkou…,“ drmolil a pak přitakal: „Jo jo, budu tam.“

Potěšená matka si mnula ruce a gratulovala si: „Jó Miluška, to je nějaká partie! Už ve třiceti si našetřila na družstevní byt, usmívá se jako andílek a jak ta holka umí vařit!“

Óda na matčinu novou kolegyni zněla poslední měsíc jejich domovem 2+1 s naprostou pravidelností každý den po večerní tatrance. Sotva mámu vnímal, ale stejně věděl, že jí ve všem vyhoví.

Když se Vlastík v noci tulil k plyšové pandě, nad příhodou se sádelnatým lidstvem už se jen pousmál. Beztak to má z toho, jak celé dny kouká do počítače. Ještě si narychlo naškrábal
na papír: Kino Luna 18:00 – Miluška – kočička, zhasl lampičku ve tvaru rakety a okamžitě usnul.

•

Melodie z Hvězdných válek ukončila Vlastíkovo snění a ve chvilce už si natahoval parádní manšestráky a parádní košili s čistým límcem, kterou mu matka večer přichystala. V zrcadle zkontroloval ležérnost účesu a vyzkoušel si nesmělý úsměv, pobavené nadšení a upřímný údiv. Nakonec brknul na kšandy a šel se předvést matce.

Zrovna v kuchyni dokončovala svačinu: do uzavíratelné krabičky vkládala tři tatranky
a chleba s paštikou.

„Držím palečky, Vlastimilku! Možná už dneska večer nepřijdeš domů sám,“ uchichtla se.
Tu trapnou poznámku Vlastík mlčky přešel, krabičku s Batmanem si hodil do batohu a mlčky se rozloučil. On dělal vlastně všechno tak nějak mlčky.

Dlouhá, rovná cesta k nádraží ho vždycky vyzývala k přemýšlení. I tentokrát se Vlastík neubránil představám o téměř domluveném sňatku, který se na něho chystá. Kdo je ta Miluška? A jak vlastně vypadá? Už dávno si totiž stanovil, jak má jeho vyvolená vypadat. Líbí se mu Angelina Jolie, jenže ta zase nemá tak necudný výraz jako Milla Jovovich. Takže nejlépe takovou sympaťandu stvořenou z těchto dvou krásek. Obě na něho koukají ze zdí v jeho pokojíčku, zná jejich křivky nazpaměť a nejednou si i sáhnul.

Od Milly Jovovich se ihned vrátil do reality, když došel k nádraží.

Okamžitě se mu vybavily zážitky předchozího dne, a to hned v plné palbě a na druhou. V čekárně se to hemžilo tlouštíky všech ras a pohlaví. Pivní pupky nacpané pod košilí, stehna třesoucí se při chůzi, mastné podbradky a celý zástup obrovských pohupujících se zadnic. Neuvěřitelně tlustý dědeček kupoval otylé vnučce ve stánku párek. Děvčátko s boubelatými tvářemi se zakusovalo do uzeniny a kvíkalo blahem. Ach, ta dětská obezita, povzdychl si.

Vlastík smutně kroutil hlavou. Opodál se líbali vypasení milenci: on se jí snažil sáhnout
na zadek, ale přes břicho se k němu nedostal. Ona si svou mohutnou ručkou upravovala sponku ve vlasech. Každopádně ten znepokojivý pohled Vlastík také nesnesl a uprchl ven.

Co se to děje? Zas ty děsné halucinace? Dneska přepracovaný není, spal klidně a oči má taky v pořádku. Možná má jen hlad. Ač rozčilený k zbláznění, odtrhával obal ze své ranní tatranky. Ani se nezdržoval okusováním čokoládových okrajů. Ale ani tatranka nepomohla.

Teď už to věděl – jdou po něm pupkáči.

Strávil celý den v neustálém napětí, stále objevoval nové a nové tlouštíky. Například recepční od nich z kanclu. Už pochopil, proč se jí říká macatá Mary. Jeho šéf, sice výborný IT specialista, ale zároveň funící stvůra se ztučnělým krkem. Skoro celé jejich oddělení byla jedna velká promenáda vepřů. Jak tohle mohou lidi dopustit? přemítal, když si dopřával odpolední tatranku. On sám je se svou váhou spokojený, nikdy se ani nemusel trýznit dietami a trápit tělo cvičením.

Kvapem se přiblížil večer a s ním také dostaveníčko před kinem. I přes své nové vidění světa se Vlastík dokázal soustředit na novou známost. Cestou si představoval elektrizující setkání plné komplimentů a dvojsmyslných poznámek, kdy on jako první řekne: „Ty máš ale pěknou kočičku… na tričku,“ Miluška se tomu zasměje a řekne: „Dík,“ ale stejně se začervená. Pak bude mít Vlastík jen pár chvil na posouzení postavy, zhodnocení ňader, přeměření zadečku, samozřejmě jen odhadem. Křivky plavovlasé víly se mu zobrazovaly stále jasněji a představoval si, jak na něho ukazuje prstem a pobízí ho, aby k ní přistoupil, a pak se začnou líbat. Jeho živočišně představy ho po cestě objímaly a povzbuzovaly, až skutečně došel k místu schůzky.

A byla tam.

Víla už čekala.

Z dálky na něho svítilo bílé tílko natažené na boubelaté dívce, která si zrovna četla program kina. A když se otočila, měl Vlastík jasno: Kočička. Teda Miluška.

Nemohl spustit zrak z jejích skandálně tlustých kotníků, když mu vyprávěla o všem možném ze světa muškátů, o knedlících ve školní jídelně (kde dělá zástupkyni vedoucí) a o filmu, na který se chystají jít. Prý to bude romantika jako hrom, a to jí vždycky rozpaluje. Vlastík se otřásl odporem při pomyšlení, že se ho ta obéza dotkne, až v sále zhasnou světla.

Koho mu to máma dohodila? Však on si to s ní vyřídí!

Zatímco Vlastík zůstával odtažitý, Miluška vesele švitořila. A když sledovali film, několikrát se mu podařilo vymanit se z jejího lepkavého objetí. Těšil se, až to fiasko se vší slušností ukončí, nejpozději před svým panelákem, kde si podají ruce a řeknou nazdar.

Ani tam však nemohl svou mohutnou společnici setřást, následovala ho věrně po schodech k bytu, vůbec nevnímala jeho chladné odpovědi a rychlé tempo.

„No dobře, nechme toho, Miluško,“ rozsekl poslední zbytek jejích nadějí, „mezi námi by to nefungovalo.“

Ta náhlá upřímnost ji zarazila. Zvedla obočí s nevyslovenou otázkou - proč ji nechce.

„Myslím, že mám na víc, na můj vkus jsi docela obézní. Podívej, tady ti leze faldík zpod trika.“

Chvíli se na něho jen dívala a nakonec vyprskla smíchy.

„Ale Vlastimile, vždyť ty seš přece taky tlustej – pořádnej kus chlapa!“ A plácla ho do břicha, kdyby to náhodou nebylo dost jasné.

Obratem jí odhodil ruku a plnou silou ji od sebe odstrčil.

Miluščino hmotné pozadí ji donutilo udělat pár kroků dozadu. Na vrcholu schodiště zabalancovala, ale nakonec neudržela rovnováhu a ztratila se v temnotě chodby. Chodbou zaznělo několik tupých ran, jak padající tělo naráželo na dlažbu. Vlastík se opatrně naklonil přes zábradlí a křikl do tmy: „Ne! Já nemám nadváhu, já ne! To ty! Vy všichni!“

Pak rychle vklouzl do bytu a zabouchl za sebou. Přitiskl se zády ke dveřím a sesunul se
na chladnou zem. Teď už byl v bezpečí, žádní pupkáči v jeho blízkosti – stejně se mu to určitě jen zdálo. Mamka se o všechno postará, stejně je to její vina.

Pohled zabodl do svého odrazu v zrcadle, snad poprvé si všiml sám sebe, zjevil se, jako by se dosud někde skrýval. Konečně si ukázal své dlouho pěstěné tělo. A nebylo to hezké. Třásl se a po tučných tvářích mu tekly slzy, tvořily potůčky na jeho tučném podbradku, kapaly na vyčnívající panděro a vpíjely se do večerní tatranky, ze které v zoufalství okusoval čokoládové okraje.

2018/2019