Promoce

Martin je od rána trochu neklidný. Nedokáže se soustředit, hlavou se mu honí myšlenky
na nadcházející události a pohled neustále sklouzává na hodiny.  Dnes je jeho velký den – promoce. To mu zdůrazňují rodiče již několik dní. Jsou na něho hrdí, protože jako první z rodiny to „dotáhl“ tak daleko, jak se vyjádřila babička.

Studoval s vyznamenáním, převezme červený diplom a jako premiant ročníku bude pronášet děkovnou řeč. Sám si ji napsal. Nechtěl opisovat z internetových proslovů, a proto si připravil vlastní. Začne tím, jak byl rád, že ho na vysokou přijali. Těšil se na nové poznatky
a zároveň měl strach z neznámého prostředí. Obavy brzy zmizely a pět roků uteklo velmi rychle. Připomene studentské brigády, kolektivní návštěvy výstav a festivalů, i to, kolik si
u toho užili legrace a vypili piva.  Neopomene krušné chvilky ve zkouškovém období. Svůj projev si pročítal snad podesáté a některé odstavce znal už zpaměti.

Trochu jako ve snu si pečlivě uvázal kravatu, vklouzl do naleštěných bot, oblékl si sako
a rozloučil se s rodiči. Sejdou se až v sále, protože studenti musejí být na místě dřív, aby si slavnostní akt zkusili. Papír s projevem schoval do kapsy a vyšel z domu. Cítil se trochu nesvůj, jako by ani nebyl sám sebou. Chvilkami měl pocit, že na promoci jde nějaké jeho druhé já. 

V aule školy již postávali spolužáci a pod nesmlouvavým dohledem Boženky ze studijního se řadí podle abecedy a nacvičují nástup na pódium. Boženka - ta zlatá ženská, která je pět let trpělivě provázela všemi semestry a pomáhala jim řešit velké i malé problémy – má teď hlavní slovo.  Všichni jsou slavnostně odění. Kam zmizely holky v riflích, které přelézaly v posluchárně přes lavice a chodily s námi na pivo? blesklo Martinovi hlavou a už slyší, jak je organizátorky vyzývají, aby si převzali taláry a čepice. Vše běží hladce a Martin si poprvé zkouší svůj projev
z pódia.  Sál zaplňují zatím jen studenti, ale pohled do rozlehlého prostoru mu trochu svazuje hlas. Snaží se získat více sebejistoty a vědomě se koncentrovat. Vnímá, že se na něho všichni upřeně dívají. Chce zaujmout a patrně se mu to daří, protože všichni spontánně tleskají.

Zhluboka si oddechl. Snad to tak půjde i před plným sálem. Uvolněně se vrací mezi spolužáky. Možná se dnes s mnohými vidí naposled. Rozprchnou se po všech krajích a z pěti let studia zůstanou jen vzpomínky.

•

Poslední pohled do zrcadla. V nových šatech, které si koupila na synovu promoci, se Marta cítí skutečně slavnostně. A to se zračí i v jejím obličeji. Usmívá se na svůj obraz a zrcadlo jí úsměv oplácí.  Oči jí září, cítí se spokojená – vždyť syn právě ukončil studia.  Někde hluboko uvnitř je trochu smutná, protože tuší, že o něj přichází. Bude pracovat v jiném městě, obklopen novými lidmi a ona ví, že matčina každodenní péče mu určitě chybět nebude. Ale jí bude scházet jeho přítomnost, pozdní návraty i noční vysedávání nad knihami. Za sklem dveří jeho pokoje už nebude celou noc problikávat namodralé světlo počítače. To vše zmizí. Rychle zažehnala chmurné myšlenky a společně s manželem odcházejí vstříc promoční slávě.  

•

Martin přes zábradlí hledí z prvního patra dolů k šatnám. Očima hledá rodiče, aby je pozdravil. Ví, že obvykle všude chodí na poslední chvíli, ale co kdyby na jeho slavnostní den dorazili s předstihem. Zatím je nezahlédl a organizátorky vybízejí studenty, aby zaujali svá místa v sále. Martin usedá mezi ostatní spolužáky. Trubači na balkoně krátkou znělkou oznamují, že promoce začíná. Promotor zahajuje slavnostní obřad slovy: „Spektabilis - vážený pane děkane, vážená vědecká rado, dámy a pánové.“

Proděkan krátce zhodnotí uplynulých pět let studia. Studenti postupně přicházejí
na podium. Na hlavách mají čepičku se čtvercovým zakončením, zdobenou zeleným střapečkem. Tak to znali zatím jen z amerických filmů. A nyní jsou to oni, kteří trochu nemotorně vstupují na jeviště, uklánějí se publiku i vědecké radě a se slovem ´slibuji´ se jemně dotknou zdobeného žezla. Jako ve snu přebírají z rukou děkana diplom a téměř nevnímají jeho slova. Opět se ukloní směrem k návštěvníkům. Ti odvážnější se široce usmívají a mávají

do publika.  Vždyť vše úspěšně zvládli. Publikum o to víc tleská a atmosféra se uvolňuje.

Martinovi běhá mráz po zádech. Za chvíli půjde na pódium, převezme diplom a potom -
na závěr - tam vkročí znovu, aby přednesl poděkování za studenty. Má trochu obavy, vše vypadá jinak, než při nácviku: zaplněná aula, reflektory, tisíc očí, které na něho budou hledět. Zvládne to? Jeho myšlenky přerušuje hlas, oznamující, že nyní přichází na řadu. Pomalu prochází sálem k pódiu a opět hledá očima rodiče. Chtěl by zachytit matčin uklidňující pohled a vidět otcovu hrdě vztyčenou hlavu. V sále je ale příliš mnoho lidí, nedaří se mu rodiče zahlédnout. Stejně jako ostatní překonává tři schody a ocitá se na pódiu, uklání se, slibuje, přebírá diplom a posílá úsměvy do publika.

Sálem se rozléhají fanfáry. Hrají jen pro něho, protože má červený diplom. Taková malá pozornost fakulty. Padá z něho napětí, odchází a snaží se v plné aule zahlédnout rodiče, aby zamával jejich směrem. Sál je plný slavnostně oděných hostů, ale on se snaží marně.

•

Martinovi rodiče dorazili na promoci s předstihem. To u nich není zvykem, obvykle chodí všude na poslední chvíli. Vidí, jak se studenti řadí v předsálí. Mají všichni stejné školní taláry

s čtyřrohou čepičkou. Vypadají jak z anglické školy. Některé dívky menšího vzrůstu za sebou táhnou talár jako vlečku. Marta zcela žensky uvažuje, jak v tom budou vystupovat po schodech na jeviště. Snad žádná neupadne. Její manžel se rozhlíží, zda někde neuvidí syna. Rád by mu chlapsky poplácal po rameni. Studenti pomalu mizí v útrobách sálu, ale Martina nezahlédl. Sál se pomalu plní. Jdou si také sednout. Promoce začíná. Za zvuku fanfár slavnostně přichází vědecká rada. 

•

Promotor oznamuje, že závěrečný projev nyní přednese zástupce studentů. Martin opět, dnes již podruhé, vystupuje po schodech na jeviště. Cítí se trémou celý zdřevěnělý. Má strach, že mu nohy vypoví službu. Černý hábit možná působí důstojně, ale chůze v něm je velmi nejistá. Sukno se mu plete po nohama, střapeček visí před obličejem. Zvládl první fázi – stojí před řečnickým pultem a z kapsy vytahuje papír s projevem. Usmívá se do publika a opět hledá rodiče. Neřekl jim dopředu, že bude řečnit, má to být překvapení.  

•

Marta očima hledá svého syna. V talárech vypadají všichni tak stejně, ještěže na pódium přicházejí jmenovitě. Promotor zahajuje slavnostní obřad slovy: „Honorabilis - vážený pane prorektore, vážená vědecká rado, dámy a pánové.“ 

Další slova vyrazí Martě dech. Prorektor vítá absolvující studenty Ostravské univerzity, budoucí magistry.

To není možné, snad se spletl. Martin přeci studoval na technice a bude inženýr.

Mozek není schopen zpracovávat další informace. Úplně zkameněla a přestala dýchat. Vše se s ní točí a do očí vstupují slzy. Srdce bije jako na poplach a buší jí v celé hlavě. To snad musí být slyšet až na pódium. Marta se několikrát zhluboka nadechuje a snaží se zachovat rozvahu. Dochází jí, proč mezi studenty převládají dívky. Ano, jsou to budoucí učitelky.

Ale kde je Martin? Více sálů zde v kulturním domě přece není. Nemohli se splést. Oči se jí zalily slzami. Hledá v kabelce kapesník. Mísí se v ní lítost a vztek nad vlastní neschopností.

Její manžel se dívá střídavě do sálu a na Martu a moc nechápe, co se děje. Proč ten pláč? Vždyť Martin ještě nebyl na řadě a jeho žena už pro slzy nevidí.

Promoce přestala Martu zajímat. Vždyť sem nepatří, nemají zde co dělat. Vstává a odchází. Přes slzy není schopná ani mluvit, aby poděkovala všem, kdo jí uvolňují průchod. Její manžel jde solidárně za ní.

V předsálí Marta zničeně padá do volného křesla. „Marto, co se ti stalo, bolí tě něco, proč brečíš?“ zahrnuje jí manžel otázkami, protože vůbec netuší, co přimělo jeho ženu opustit sál uprostřed promoce.

„Jsme na jiné promoci!  Na cizí! Rozumíš? Na cizí… Tady nikoho neznáme,“ snaží se mezi jednotlivými vzlyky vysvětlit Marta. 

„Martina jsme sice neviděli, ale určitě tu někde je. Pojď zase dovnitř.“

„Ty jsi neslyšel? Je to promoce Ostravské univerzity a ne vé-eš-bé! Tady Martin být nemůže! Prošvihli jsme to!“ A slzy jí tečou nekonečným proudem.

Manžel pomalu začíná chápat. Proto Martina nikde neviděl. Ale jak je to možné? Vždyť kluk říkal v deset a ještě připomínal, ať se nezpozdí. A oni zde byli včas.

Chodbou přichází pořadatel, aby zjistil, co se děje. Potvrzuje, že to je opravdu promoce Ostravské univerzity.  „Kdysi tu bývaly všechny promoce, ale co má báňská novou aulu, tak jsou jejich promoce přímo v areálu školy.“

Marta se pořád nemůže vzpamatovat ze šoku. Tváře má červené, víčka opuchlá a ranní úsměv zmizel v nenávratnu. Proč se Martina nezeptala, kde to mají? Považovala
za samozřejmé, že v kulturním domě. V době počítačů už nikdo nepíše ani promoční oznámení, tím by se možná předešlo omylu. Co teď? Snaží se vylovit v kabelce mobil. Zavolá mu a zjistí, kde je. Zrcátko, klíče, rtěnka, balíček kapesníků, ale mobil nikde. Znovu nervózně prohledává kabelku. Nic. A manžel mobil na takové akce nikdy nenosí.

•

V aule Vysoké školy báňské ukončil Martin svůj proslov. Tleskají studenti i hosté. Je rád, že to zvládl a odchází na své místo. Děkan přeje novým inženýrům úspěchy na poli pracovním
i osobním.  Z reproduktorů zazní závěrečné Gaudeamus igitur, promoce končí.

Martin očima opět hledá rodiče. A zase marně. Rozhlíží se v předsálí. Spolužáci se jdou společně fotit. Odchází s nimi a pořád pokukuje, zda nezahlédne otcovu vysokou postavu. Obvykle ční do okolí jako maják. Někde tady musí být. Vždyť jim dvakrát zdůraznil, že promoce začíná v deset. Slíbili, že se neopozdí. Zapíná mobil a snaží se dovolat matce. Telefon zvoní, ale nikdo se neozývá. To ho trochu znepokojuje. Volá otci. Také bez úspěchu.  Telefon je někde doma na stole. Otec ho většinou na společenské akce nenosí.

Spolužáci se shlukli kolem Martina a jeden přes druhého chválí jeho závěrečný projev.
S diplomy v ruce a legračními čepičkami na hlavě se jdou fotografovat.

Martin sklesle bloumá sálem i přilehlými chodbami, ale rodiče opravdu nikde nevidí. Je zmatený. Nemá nejmenší tušení, proč nepřišli.

„Co tu tak stojíš? Kde jsou vaši?“ vytrhne ho z netečnosti spolužačka Zuzka.

„Nepřišli, nevím, co se stalo. Volal jsem matce, ale jen to vyzvání. Asi půjdu domů.“

„Musíš ten závěr nějak oslavit. Co doma? Pojď s námi. Máme ve Slovanu objednaný stůl. Jedna židle navíc se tam vejde. Naši tě rádi uvidí.“

Martinovi se moc nechce, ale Zuzka má dobrý přesvědčovací talent.

•

Na druhém konci města se Marta zběsile hrabe v kabelce a hledá mobil. Má tam tisíc důležitých věcí, ale telefon zůstal doma. Co teď? Nával lítosti vystřídalo racionální uvažování. Potřebuje zjistit, kde Martin je. Promoci už nestihnou, tak alespoň společný oběd. Jak se synovi co nejrychleji dovolat bez mobilu? Její zrak padl na telefonní automat. Číslo zná, ještě najít drobné. Hází do otvoru několik mincí, vyťukává číslo a slyší vyzvánění. Netrpělivě přešlapuje
a doufá, že se na druhém konci ozve synův hlas. Vteřiny ubíhají pomalu. Nikdo to nebere. Cítí, jak se jí opět zrychluje tep.

„Martine, vezmi to,“ povzbuzuje ho polohlasem. Co na tom, že ji nemůže vidět ani slyšet. Zdá se jí, že zvonění trvá věčnost. Najednou ustalo a ve sluchátku slyší veselý dívčí hlas: „Kdo tam? Chcete mluvit s Martinem? Myslíte s inženýrem Martinem? Ale ten tady není, jen zde zapomněl mobil,“ dělá si legraci Zuzka. Ale potom zvážní. Mluví přece s Martinovou matkou.

„Počkejte okamžik, já ho seženu.“ Předává Martinovi telefon a šeptem informuje, že volá matka.

•

Od promoce uplynul rok. Marta si obléká nové šaty. Opět se cítí slavnostně jako před rokem. Společně s manželem vychází z domu. Syn se na ně usmívá a galantně otvírá dveře auta. Trval na tom, že pojede s rodiči. Co kdyby si náhodou opět spletli místo a dorazili na jinou svatbu. Ty by Zuzce opravdu těžko vysvětloval.