Proč nemám ráda marketing aneb O zneužitých přídavných jménech

(Upozornění: Při vzniku tohoto textu nebylo ublíženo jedinému přídavnému jménu.  Netrpěla jako jednotlivci natož pak kolektivně jako slovní druh. Když na to přijde, ona ta přídavná jména jsou v tom stejně úplně nevinně.)

Marketing? Nemám ho ráda. A víte proč?

Protože lže. A kdo lže…, ten krade. A kdo krade…, je zlý. A kdo je zlý…, smrdí. Jak s oblibou dodává můj muž.

Jen si to vezměte. Z obyčejného vysavače je „úžasný pomocník“. Z bílé pilulky proti teplotě „skvělá úleva při nachlazení“. A z celkem nezajímavého jaru „výborný odstraňovač nečistot“. Vidíte všechna ta přídavná jména? Úžasný, skvělá, výborný? Vidíte, jak se kupí, jak se chtějí podstatného jména zmocnit, zalehnout ho, zahlušit a spolu s ním zahubit i věc, kterou jméno popisuje?

Ne! Věc je, jaká je. Je jen jedna a existuje v jediné pravdě – sama k sobě. Všechny její popisky, opisky a zpřesnění, všechny ocásky a fáborky, které na ni navěsíme, nám o ní nic navíc neřeknou. Jak by taky mohly? Vždyť o věc tady nejde. O té ubohé se tady nikdo nebaví. My se totiž zrovna dozvídáme, co si o ní máme myslet. A ze všeho nejvíc se dozvídáme, co si o ní myslí „kreativec“, který nám svůj názor předkládá.

Někdo může směle namítnout, že svět bez přídavných jmen bude studený a smutný (podívejte, přídavná jména opět v akci). Já ale říkám, že s nimi může být lživý. Ne snad, že bych nesouhlasila s obrazy jako „zlatavé svítání“, „větrem rozkývaná bříza“ nebo „líbezné švitoření ptáků“. Jsou krásné, ale – ať se vám to líbí, nebo ne – o svítání, bříze ani ptácích nemluví. Ony ty přívěsky vyprávějí příběh našeho vlastního vnímání. Popisují, jak svítání, bříza a ptáci toho jednoho rána působili na nás. Protože jsme to byli my, kdo s povzdechem a malinko přihlouplým úsměvem pronášel ty kýčovité fráze. To my jsme viděli svítání zlatit se, břízu kývat se a ptáky jsme slyšeli líbezně švitořit. Asi jsme se zrovna cítili být v poetické náladě, nebo jsme možná chtěli splynout v jedno s Všehomírem.

Co nás ostatně vedlo k výběru právě takových přídavných jmen, je víceméně vedlejší. Hlavní je tady zločin, kterého se dopustíme, když začneme to své svítání, břízu a ptačí zpěv ostatním prodávat – nebo taky hezky česky „marketovat“ – jako zlatavé, rozkývanou a líbezný. Když lidem začneme vnucovat svou vlastní, velice osobní představu, jako tu jedinou pravdivou.

Napadlo vás někdy, že nejste na světě sami? Co když pan Vomáčka odvedle to svítání nevidí vůbec jako zlatavé. Naopak, vrátil se po noční domů z práce, je zbitý, jak osm hodin stál u pásu v montovně, a poslední co potřebuje, je slunce, které mu nedovolí pořádně se vyspat. Nebo ptáky, kteří mu za oknem hulákají. Zlatavé? Líbezný zpěv? Pché! Otravní jsou všichni! Nemožní! Ať jdou radši do háje! Takové ráno to pro pana Vomáčku je.

Můžeme se donekonečna hádat, kdo z nás má pravdu, a jaké to ráno tedy vlastně bylo. Nebo se můžeme sejít na pomyslné neutrální půdě uprostřed a uvědomit si, že rán máme přesně tolik, kolik máme lidí na světě.

Tak prosím, pamatujte – až vás zase bude někdo přesvědčovat o „neporazitelném“ pracím prášku, „dokonalých“ jízdních vlastnostech nového elektrokola nebo „neodolatelně svůdné“ vůni sprchového gelu, zastříhejte ušima a zbystřete. Zkuste si vzít pytel pracího prášku, postavte ho na stůl a do stolu šťouchněte. Prášek takhle určitě porazíte – a možná s ním
na zem porazíte rovnou i ten stůl.

Dokonalé jízdní vlastnosti? Už se autor sloganu někdy zahleděl do očí novorozeného dítěte? O takové dokonalosti se mu ještě ani nesnilo.

A co ten neodolatelně svůdný prostředek osobní hygieny? Pisatel asi ještě nebyl zamilovaný. Protože kdyby byl, pod neodolatelně svůdným by si představil všechno možné, jen ne vůni něčeho, co svou konzistencí nejednou připomíná něco mezi slizem a chrchlem.

Zastříhejte ušima a zbystřete. Jen vy sami totiž nejlépe víte, vidíte a cítíte, jaká věc je. Svůj jasný pohled na ni si nenechte zastřít ničím – ani tím nejpřídavnějším ze všech přídavných jmen, co jich na světě kdo chce použít.

2018/2019