Příjezd

(Téma: Naše ulice)

Je pátek večer. Displej mobilu mi ukazuje čas 17:30. S těžkým kufrem vystupuju z trolejbusu na zastávce poblíž našeho domu.
Je zima.
Vydechnu obláček páry a rozhlédnu se kolem, jestli neuvidím nějakou známou tvář.
Jsem sama.
Slunce už zapadlo a pouliční lampy osvětlují chodník přede mnou. Vydávám se mezi domy do naší ulice. Stromy rostoucí z levé strany tvoří klenbu s domy naproti a v létě zakrývají okna ve vyšších patrech.
Je ticho. Jen po silnici za mnou občas projede spěchající auto nebo trolejbus. Kráčím se svým, v připozdívajícím se tichu až příliš hlučným kufrem kolem domů a nenápadně se okukuju, zda se nikdo nedívá z oken, kdo ruší podvečerní klid.
Řada nekonečných lamp podél chodníku budí stísněný dojem. Nevidím až na konec ulice, na to je moc dlouhá. Vždy mě děsí představa, co se odtamtud vynoří.
Spěšně vytahuju klíče z batohu. Už jsem skoro doma. Procházím kolem zubní ordinace a radši ještě přidám do kroku. Kufr mi to moc neulehčuje. Budovy vrhají hrozivé stíny.
Další dům je ten náš. Podívám se nahoru do oken: je tam tma… Nikdo není doma. Odemykám dveře a z posledních sil vytahuju kufr nahoru do vchodu. Ve tmě na chodbě tápu rukou po zdi a snažím se najít vypínač. Konečně. Zmáčknu ho a z děsivých myšlenek mne vysvobodí přívětivé světlo.
Jsem doma.