Příběhy z MHD

            Taková tramvaj nebo trolejbus, to je svět sám pro sebe a má svá pravidla. Když své spolucestující osobně neznáte, bylo by nevhodné se s nimi začít jen tak bavit. Přestože v krásné literatuře a asi i v televizních seriálech bychom našli příběhy velkých lásek, které vznikly z osudového střetnutí dvou párů očí v metru či jiném hromadném dopravním prostředku, mě osobně zde nikdy žádný muž jen tak neoslovil. Asi to tak bude mít většina žen. V tramvaji se prostě nemluví, tedy nemluví s těmi, které neznáte. Realitou zvláště ranních spojů bývají přeplněné dopravní prostředky nacpané mlčícími lidmi.

            Druhé pravidlo, které vládne všem tramvajím, trolejbusům a autobusům zní: S těmi, které znáte, se naopak bavit MUSÍTE.  Ať už jde o kolegyni z firmy, která pracuje o dvě patra níž, sousedku z ulice ve věku vaší babičky, či bývalého spolužáka ze základní školy, který vám vždycky připadal tak trochu zvláštní. Zkrátka někdo, s kým se sice pozdravíte a prohodíte s ním pár slov (a pár je většinou přesné vyjádření skutečného počtu), ale nikdy jste cíleně nevyhledávali jeho společnost a neprahli po delším rozhovoru. Jenže přesně to teď budete muset, po nástupu do MHD, udělat: vést rozhovor. A nemyslete si, že jej budete moci skončit, kdy se vám zamane – musíte si povídat až do doby, než jeden z vás vystoupí. O počasí, o dění v obci, o zdražování potravin, o tom, jak to bylo kdysi… To už je na vás, poraďte si.

            Tzv. MHD, to však nejsou jen pracující a studenti, zvláštní kategorií jsou pochybné existence. Snad každý zažil tu krátkou chvíli radosti, když ve čtyři odpoledne objevil v přeplněné tramvaji volné sedadlo – a jakmile dosedl, pochopil, proč bylo prázdné. Odér, který se line z ukoptěného bezdomovce, vašeho velmi blízce spolucestujícího, vám v momentě zmrazí úsměv na rtech.

Cestování tramvají může být někdy i horor, a to ani nemusí být po setmění. Má sestra mi vyprávěla, jak se jednou dobrovolně rozhodla vystoupit o dvě zastávky dřív, než původně plánovala. V tramvaji stál starší muž, který si celou dobu mumlal něco sám pro sebe. To, že si něco mumlal, nebylo tak hrozné. Horší bylo, CO si mumlal. Když to sestra pochopila, zjistila nejen, že dotyčný je Slovák, ale taky, že bude opravdu lepší vystoupit. Muž si totiž opakoval: „A teraz budeme zabíjať…“

Western po ostravsku

Že může být MHD někdy horor, to by asi potvrdila většina cestujících, zvláště v Ostravě. Nikdy by mě však, až do minulého čtvrtka, nenapadlo, že vás může MHD přesunout na Divoký západ.

Jedu si takhle trolejbusem z práce. Na lince směrem do Přívozu vždy cestují nějaké romské rodiny, většinou to jsou ženy s kočárky. Tentokrát jel také jeden mladý Rom, bundu do pasu, džíny, lesklé polobotky. Když trolejbus vyjel ze zastávky a připojil se k proudu aut jedoucích z centra, jakoby temnookého mladíka píchla vosa či do něj uhodil blesk – nadskočil a doslova vystřelil ze svého místa směrem ke dveřím. Žena, do které při průletu uličkou narazil, vyjekne, a já ještě stihnu koutkem oka zahlédnout zdroj nenadálého vzruchu: venku stojí další, viditelně naštvaný Rom, a hrozí pěstí. Zřejmě se rozhodl dát najevo své emoce z bezpečné vzdálenosti, a když už - aspoň jak se zdá - nehrozí osobní konfrontace. JENŽE – to už náš spolucestující v bundě do pasu a lesklých polobotkách rve od sebe gumové okraje trolejbusových dveří, což se mu viditelně daří, a tak vlaje napůl venku z trolejbusu a napůl je ještě uvnitř. A pak už je venku celý a drží se skleněných dveří. Hotový western, jen ten jedoucí dopravní prostředek není parní vlak směr Colorado, ale trolejbus do zastávky Sad Boženy Němcové. Než se někdo z překvapených spolucestujících stihne vydat za řidičem a upozornit ho na pasažéra vně trolejbusu, řidič naštěstí zpozoruje nenadálý objekt sám a začne brzdit. Ale to už temnooký kovboj seskakuje ze dveří a co se děje pak, nemáme šanci spatřit – zmizí nám z výhledu. Doprava proudí nerušeně dál, a tak to vypadá, že ho snad nikdo nepřejel. A snad jeho nepřítel umí rychle utíkat…

„Měl ho někdo přejet. To by pak nemohl brát dávky,“ uzavře zatrpklý senior a já si znovu uvědomuji, jak moc se dá o lidech a o naší společnosti dozvědět, když člověk pozoruje svět během jízdy trolejbusem či tramvají.

Vidím tě…

Dozvědět se, anebo se i poučit… stačí se jen dívat.

To si tak zase jindy jedu po práci trolejbusem k hlavnímu nádraží. Každodenní desetiminutová cesta, strávená většinou v myšlenkách. Doznívají události a problémy z práce, za oknem trolejbusu běží až monotónně známé prostředí, které ještě prohlubuje uzavření do sebe a vlastních myšlenek. Osazenstvo trolejbusu je typické – několik lidí cestujících tak jako já po práci domů, několik školou povinných dětí, jedoucích z kroužku nebo na kroužek a skupinka Romů, kteří vypadají, jako by si jen tak vyrazili po městě.

Přede mnou na sedačce sedí romská dvojice, muž a žena. Dítě, snad čtyřletý nebo pětiletý chlapec, sedí naproti nim, mám na něj dobrý výhled. „Sedí“ vlastně není úplně přesné slovo – spíše bych měla říct, že ten klouček na sedačce střídavě klečí, stojí, sedí na bobku, leží na břiše a občas se stane, že i sedí. Neklidné dítě snadno upoutá pozornost. To, co mě ale překvapuje víc, je něco jiného – že si ho romská dvojice, zřejmě jeho rodiče, vůbec nevšímá. A přitom nevypadají nijak zle: žena se opírá muži o rameno, přitulila se k němu a vypadá sice unaveně, ale spokojeně.

Chlapec mezitím začal líbat okno trolejbusu. Nejprve na něj tiskne rty a pozoruje kroužky, které teplo jeho úst tvoří na skle, pak začne okno olizovat vyplazeným jazykem. Hypnotizuji muže a ženu pohledem, jak zareagují… Nic, na chlapce se prostě nedívají.

Trolejbus zabrzdí na zastávce. Nastupuje elegantní asi padesátiletá žena s výraznými brýlemi. Napadá mě hned, že se od ostatních cestujících liší – nemá nepřítomně zamyšlený výraz. Ba co víc, dokonce se rozhlíží se zájmem kolem sebe.

Volné místo je právě vedle malého „olizovače“, směřuje tedy tam. Než si stačím pomyslet, že tohle není úplně dobrý nápad, dáma už sedí vedle něj. Podívá se na svého malého spolucestujícího, a jakmile se jejich pohledy setkají, řekne přívětivě: „Ahoj.“

Chlapcovy nohy se na sedačce srovnávají. Najednou sedí docela normálně. Jak dlouho mu to ale vydrží? Pravda je, že moc dlouho ne – za chvíli vrtění začíná nanovo. Teď pro změnu bedlivě sleduji dámu v brýlích. I ona si všimne neklidu vedle sebe. Otočí se k chlapci, počká, až se jejich pohledy opět setkají, a hezky se na něj usměje.

Vrtění přestává. Chlapec nyní sedí, nohy spuštěné, ruce podél těla a docela klidně pozoruje dění za oknem trolejbusu, aniž by měl tendence na okně zanechávat své biologické stopy.

Jedeme ještě několik zastávek, pak musím vystupovat. Když opouštím trolejbus, nic se nemění – dvojice dál nevěnuje dítěti jakoukoli pozornost. Na sedačce naproti nim však nyní sedí dva milí a klidní cestující – elegantní dáma v brýlích a roztomilý romský chlapec.

Jak mnoho zmůže prosté „vidím tě“…

Sympaťák

Stephen King ve své knize O psaní aneb Memoáry o řemesle dává začínajícím spisovatelům moudrou radu, že je třeba do psaní vmíchat svou vlastní znalost života, přátelství, lásky a práce. O cestách z práce a do práce tu bylo řečeno už dost, tak nějak cítím, že by bylo pěkné přidat k drobným příběhům z MHD ten poslední, tedy ten o LÁSCE. No jo, ale co s tím, když se zdá, že prostředky hromadné dopravy jsou na lásku tak chudé. Počkat… na jeden svůj si přece jen vzpomínám.

Byl pátek odpoledne. Pátek odpoledne je hezká věc už sama o sobě, ale tentokrát to bylo dokonce ještě o něco hezčí – byl pátek odpoledne před dovolenou v Římě. Bylo mi krásně. V práci se mi podařilo povinnosti jakžtakž zvládnout a důstojně zakončit, a když jsem šla na trolejbus, vysvitlo slunce. V džínové bundě, do které se mi slunce opíralo, mi bylo tak akorát dobře po těle a s vidinou blízké cesty za dobrodružstvím se mne (vzhledem k pátečnímu dni a odpolední hodině zcela nečekaně) zmocnila vlna nové energie, která se musela vydrat na povrch z bůh ví jak velké a dávno zasuté hlubiny.

Na zastávce vedle mne se objevil neznámý mladý muž. Vypadá jako sympaťák, pomyslela jsem si, když jsem si ho nenápadně prohlížela. Vysoká postava, přívětivé strniště na bradě, polosportovní oblečení a brýle. Když jsme nastoupili, posadil se vedle mne. Potěšilo mě to.   

Trolejbus číslo 106 se dal do pohybu a zvedl se také sympatický muž sedící vedle mě. Na displej u dveří přiložil kartu a tam se objevilo „přepravní kontrola“. Takže revizor. A to je pěkné, pomyslela jsem si, aspoň si ho budu moci prohlédnout zblízka a třeba i něco prohodit. Jelikož jsme předtím seděli vedle sebe, logicky jsem dostala tu čest být zkontrolována jako první – a následující okolnosti způsobily, že až do cílové stanice už náš milý revizor nikoho dalšího zkontrolovat nestihl…

S co možná nejmilejším úsměvem jsem tedy podala sympatickému kontrolorovi svou kartu.  Pak jsem střídavě prohlížela přitažlivého kontrolora a krásné počasí za oknem, zatímco on se – jak se mi zazdálo –  nějak dlouho snažil kontrolovat můj doklad. Abych aspoň něco prohodila, zeptala jsem se, zda by mi mohl podat informaci, kolik peněz mám ještě v elektronické peněžence. Odpověděl mi a vypadalo to, že rád, ale pak se zase pohroužil do dalšího zkoumání mé karty. No nic, řekla jsem si, tak počkáme, až se mu ta mašina rozjede…

„Slečno, prosím vás, nemáte náhodou u sebe papírový doklad, mě se tu ten váš jízdní doklad nějak pořád nechce zobrazit,“ vzhlédl konečně.

„Ale ovšem,“ zatetelila jsem se s blahosklonným úsměvem a trpělivostí toho, kdo má pochopení pro technické potíže. Otevřela jsem kabelku, našla papírový doklad o mém jízdném… a spadla mi čelist. Stálo tam: Platnost do 3. září. Ten krásný pátek bylo září, ale třiadvacátého. Když jsem tomu sympatickému panu revizorovi podávala svůj papírový kupón, vyprchala ze mne jakákoli touha po seznamování. Namísto toho jsem jako dočista malé dítě doslova zakňourala: „Ale mně se to stalo opravdu poprvé a já už to fakt nikdy neudělám…“

Pan revizor se přece jen trochu ošíval, že musí takové docela milé a celkem mladé osůbce ženského pohlaví dát pokutu, ale – dal ji. „Víte, kdybyste to měla propadlé o jeden den, to by se snad ještě dalo nějak pochopit, ale o tři týdny… Máte asi hodně starostí, že?“

Já nemám hodně starostí, já jsem jen naprostý blbec, pomyslela jsem si v duchu a pak mě už jen napadlo, jak život dokáže být někdy pěkně krutý, když pouhý pohled na sympatického chlapa vás nakonec může stát tisícovku.

2017/2018