Příběh vlny
Nevím, jaký zázrak to způsobil, ale v létě roku 1957 se moji rodiče ocitli na zájezdu v Itálii. Mě nechali u babičky, vlakem projeli „železnou oponou“ a ocitli se v jiném světě. Na pobřeží Jadranu - v přímořském letovisku Rimini - měli strávit týden úžasné dovolené. Setkání s mořem, římskými památkami a kapitalistickým zbožím byl pro dva mladé lidi z východní Evropy opravdu šok. Dodnes na to vzpomínají.
K jídlu dostávali plody moře. Vůbec netušili, co s takovými potvůrkami dělat. Bylo to malé, divné a v ničem to nepřipomínalo guláš ani svíčkovou. Přílohu tvořila teplá zelenina a jako dezert neznámé ovoce nebo podivně páchnoucí sýry. Podezírám rodiče, že trpěli hladem. Peníze, které měli jako kapesné, nemohli přeci utratit za jídlo, když všude bylo tolik lákadel, která doma nikdy neviděli. Rozhodování, jaký dárek přivézt z kapitalistické ciziny bylo velmi těžké.
Zvítězila - vlna.
Rodičové přivezli z Itálie dva balíčky vlny - dárek pro babičku za hlídání. Babička uměla plést, háčkovat i vyšívat. Absolvovala dívčí školu pojmenovanou podle slavné české kuchařky Dobromila. Dívky se tam naučily ruční práce - pečlivě a důsledně. U vyšívané dečky se líc a rub dal rozlišit jen podle začistění látky na stranách, ručně vyšité knoflíkové dírky byly přesnější než strojové. Ale na italskou vlnu si babička netroufala. Vzpomínám si, jak jsem při každém vánočním úklidu něžně hladila klubíčka krásné červené a bílé vlny a už jako malá jsem chtěla, aby mi z nich babička upletla svetr. „Počkej, až budeš větší. Ať z toho nevyrosteš,“ zněla obvyklá odpověď.
S postupujícím věkem jsem čím dál méně chápala, že musím čekat, ale byla jsem trpělivá. Na střední škole přišla ta chvíle: vlnu, schovávanou sedmnáct let ve skříni, mi babička dala k osmnáctým narozeninám. Její dárek měl ovšem podmínku: svetr uplete sama. Ta skutečnost trochu zkazila mou radost nad dosažením plnoletosti, protože babička svými ručními pracemi pevně uvízla v období první republiky nejen v důslednosti, ale také ve střizích a vzorech. A tak jsem získala svetr z úžasné italské vlny, který plně odpovídal představám mé babičky. Zpracování bylo precizní, vzor žádný, jen obyčejná hladká pletenina, která v polovině sedmdesátých let působila téměř historicky. A babička myslela opravdu na vše. Když jsem trochu povyrostla, dokázala babička téměř neviditelně svetr „nadštyklovat“, jak říkala úpravě délky.
Moc oblečení jsem nemívala, takže svetr jsem nosila mnoho let. Časem jsem z něj opravdu vyrostla. Ale dobře jsem se vdala, tchyně byla pletařka, svetr rozpárala a moderním vzorem mu vdechla nový život opět na mnoho let. Celou dobu mluvila o tom, jak úžasná je to vlna….
Rodičové měli cestovatelské sklony a vysnili si, že pojedou do Rimini s celou rodinou. Tehdy ještě nikdo netušil, že to dlouhá léta nebude téměř vůbec možné. Sen se jim splnil až o několik desetiletí později, kdy v roce 1991 zavítali do Itálie opět, ale s pětiletými vnoučaty. Nepřivezli vlnu, ale dvě krabice prázdných krásně barevných plechovek od piva, které kluci nasbírali v kempu a po dva týdny patřily mezi jejich nejlepší hračky.
2017/2018