Poslední večeře
Vzduch voněl podzimem. Zhluboka se nadechl. Brouzdal se pomalu šustícím listím v ručně šitých italských polobotkách, i když vlastně spěchal domů. Byl k smrti unavený, ale přesto v sobě cítil napětí. Ještě jednou se pořádně nadechl, aby cítil tu vůni... Zmizela.
"Večeře nebude?"
"Nevařila jsem."
Tón jejího hlasu ho začal dráždit.
"Jak jinak."
"Říkal jsi něco?"
"Že asi něco objednáme, ne?"
"To budeš drahoušek."
Svalil se do křesla a zavřel oči.
"Tak už jsi něco objednal? Jsem už dost hladová."
"Mohla jsi něco přece uvařit."
"A kdy prosím tě? Víš, co jsem měla dneska práce?"
"Vážně? Vyprávěj mi o tom." Sarkasmus v jeho hlase zanikl v přívalu jejích slov.
"No co ti mám řikat!? V deset mi volala Kateřina, že se jí nechce samotné na kosmetiku. A chtěla si dát ještě před tím lehký oběd. Takže jsem měla jen dvě hodinky na to, abych se vypravila. Máš dokonalou ženu, zvládla jsem to taktak. Po kosmetice jsme se stavily na kávičku, a pak jsem si uvědomila, že potřebuju na ten koncert příští týden kabelku. No dneska něco sehnat, to ti teda povim. Ale ty mě vůbec neposloucháš!"
"Slyšel jsem každé tvé slovo."
"Tak co si teda objednáme? Já bych se šla raději někam najíst."
Snažil se zase připomenout si ten vlahý vzduch, ale cítil jenom její těžký parfém.
"Tak já se skočím převléct a můžeme vyrazit. Ty bys možná měl taky."
I přes zavřené dveře ložnice slyšel její pronikavý hlas. S někým telefonovala. Promnul si oči a sáhl po včerejších novinách. Ležely pod popelníkem.
Starý masivní popelník ze skla. Léta ležel na stole jeho otce.
Vzal ho do rukou a potěžkal. Studil. Jako dítě ho sotva uzvedl a dnes mu připadal zase tak těžký.
"Tak co tam pořád děláš? Volala jsem Michalovi a Marcele, přidají se k nám. Domluvila jsem se s nima na osmou."
Pomalu se zvedl z křesla.
"Prosím tě vem‘ si ten šedý oblek. Ať se nemusím před Marcelou zase cítit trapně."
Potichu se blížil k ložnici.
Vysoké koberce tlumily jeho kroky.
Najednou uslyšel šustící listí a ucítil vůni podzimu.
Popelník v jeho rukou začal příjemně hřát.