Poslední večeře

Z dětské postýlky se zvalo ospalé zakňourání, ale za chvíli utichlo. Na zemi vedle mě si hraje s kyblíčkem rok a půl stará Anička.

Na sporák dopadly sluneční paprsky. Zlomyslné slunce na sporáku mi dává jasný signál,
že je třeba začít vařit večeři.  V duchu slyším hlas své tchyně, která neuznává žádný jiný názor než svůj vlastní a už vůbec ne ten můj: „Milánek si zaslouží teplou večeři, není nad teplé domácí jídlo.“

Jenže můj milovaný mužíček se doma objevuje jen zřídka.

Proč mám tedy každý den vařit teplou večeři? Oběd vařím vždy čerstvý pro Aničku i pro sebe, Milánek obědvá v práci a Marušku kojím.

Rozhodnuto: teplá večeře nebude, vařit nebudu! Skoro s radostí začínám mýt hromadu nádobí.

Bouchly dveře. To je krajně neobvyklé, vždyť venku je ještě světlo.

„Co je dnes k večeři?“

„Ahoj. Chleba s pomazánkou a salát.“

„To nemyslíš vážně?“ ozvalo se otráveně.

„A proč ne? Nestihla jsem uvařit! V noci jsem nespala, malou bolelo bříško. Dopoledne jsem šla s dětmi nakoupit a vařila jsem oběd. Po obědě jsme chvilku spaly a potom jsme vyrazily
na procházku. A pokud tak moc potřebuješ teplé jídlo, ohřeju ti náš oběd.“

„Takové žblundry nejím!  Zamysli se nad sebou! Užíváš si mateřskou a spíš i přes den a já sedím celý den zavřený v kanceláři…“

„Ona ta ´mateřská´ se dvěma mrňaty není úplně odpočinková dovolená,“ namítla jsem.
Co když přece jenom ty jeho obědy nestojí za nic a tchyně má pravdu?

„Pořád si jen stěžuješ,“ odsekl Milan.

„To není stěžování! Starám se o dvě děti, vařím, peru, nakupuju, uklízím, chodím
s mrňousky ven, a když mám volnou chvilku, hraju si s Aničkou…“ Teď už jsem zřetelně cítila, jak se mi do očí derou slzy.

„To je toho, to přece ostatní maminy na mateřské zvládají levou zadní.  Stačí si jen pár hodin přivstat, víš?“ 

Jako bych slyšela tchyni.

„Jsem unavená jako pes, malá se v noci budí!“

„A nejsi tak trochu líná?“

Po tváři mi tečou slzy. Anička si přestala hrát a vztahuje ke mně baculaté ručičky. Zvedám ji ze země a tisknu k sobě. Je hebká a voňavá.

Z postýlky se ozývá pláč. Pokládám Aničku zpátky na zem a beru do náruče Marušku. Rychle přebalit a za chvíli už mi spokojeně mlaská u prsu.

Můj muž se cpe chlebem, já pokládám malou zpět do postýlky, a vracím se k dřezu
s nádobím.

Milan dožvýkal poslední sousto. „Nestojíš za nic! A nejsi schopna uvařit ani teplou večeři! Máš všechno, co potřebuješ!“ 

„Ne! Nemám, co potřebuju!“ vykřiknu. Pomalu se blížím od dřezu až k němu.

Proč se na mě tak divně dívá? Proč couvá?

„To není život! Jsem na všechno sama, doma jsi jenom občas, a ještě máš blbý kecy! A tvoje matka taky! Děti tě skoro vůbec nevidí!“

Vyděšeně se na mě dívá. Až teď postřehnu, že držím v ruce nůž, který jsem právě umyla. On má strach!

Já mám taky strach. Strach odejít se dvěma prcky z manželství plného hádek, samoty
a všudypřítomné tchyně.

Teď jako kdyby mi ten nůž dodal odvahy. 

Konečně!

„Už tady nechci být! A teplá večeře už nebude! Nikdy!“