Porod

Je pondělí. Ležím v posteli, luštím asi sté sudoku a mám strašný hlad. Dala bych si třeba pytel gumových medvídků a k tomu zavináč. Ale jediné, co si můžu dát, je odporný gumový rohlík a ještě odpornější čaj. Ležím totiž v nemocnici a čekám, až mi z břicha vyleze „jakože“ dítě. Podotýkám, že mé chutě nijak nesouvisí s mým těhotenstvím. Chci jenom medvídky a rybu, jako obvykle. Mé hladové myšlenky přerušuje sestřička.
„Tak co maminko, jak se cítíte?“
„Dobře.“
„Nějaké bolesti?“
„Ne.“
„Žádné stahy?“
„Ne.“
Sestra nervózně odchází. Doktoři jsou totiž přesvědčení, že dneska určitě porodím.
Tak to určitě ne. Dneska to fakt nebude. Když jsem to řekla doktorovi na příjmu, jen se blahosklonně usmál a ujistil mě, že se nemusím bát. No - já se nebojím, ale doktoři už asi ano. Hlad se snažím zahnat přetočením na břicho a po chvilce úsilí se mi to daří. To by jeden nevěřil, že se dá na obřím břichu ležet. Mou radost vzápětí kalí doktor.
„Tak ale maminko, na břichu byste ležet neměla.“
No do hajzlu - víš, jakou mi to dalo práci? Polykám peprnou poznámku a nějakým zázrakem vstávám z postele.
„Ne-ne-ne, jen ležte.“
No to si děláš prdel…Víš, jakou mi to dalo práci? Tohleto je za trest. Doktor se společně se sestrou usmívají a já kupodivu taky. To jsou ty hormony.
„Tak co, maminko, jak se cítíte?“
„Dobře.“
„Nějaké bolesti?“
„Ne.“
„Žádné stahy?“
„Ne.“
Tak na tyhle otázky mají určitě školení, to není možné. Každopádně by měli absolvovat školení, jak přestat mluvit s člověkem jako s debilem. Ať už to na mě přijde nebo se zblázním.
„Tak maminko, zavedeme ještě jeden prášek a uvidíme.“
Ano, zavedeme a nebude do úst. Bože.
Zbytek dne trávím se sudoku a myšlenkami na ty medvídky. Na večeři ani nejdu, je žemlovka. Co jsem komu udělala.
Je úterý. Ležím v posteli, sudoku už mám všechny vyluštěné a na medvídky mám chuť pořád. K mojí smůle, mám na pokoji sousedku. Endorfiny nadopovanou, neustále žvatlající a břicho si hladící maniačku. Mé mlčení a vražedné pohledy si vysvětluje jako přicházející porod a zahrnuje mě spoustou "užitečných" rad. Jestli nezavře hubu, tak ji na mou duši ubodám tužkou na sudoku. Naštěstí mě před brutální vraždou zachraňuje vizita. I doktory napadlo, že už to na mě přišlo. Asi se tvářím fakt hrozně.
„Tak maminko…“ Jiný výraz tady prostě neznají.
„Stahy jsou?“
„Ne.“
„Vůbec? Ani trochu?“
„Ne.“
„Tak miminku musíme pomoct sami. O půl dvanácté se hlaste na sále.“
„A co oběd?“ ptám se zoufale.
„To už raději ne. Nebojte, odpoledne bude miminko venku.“
Výborně, takže ještě než porodím, umřu hlady.
Na sále mě vítají milé sestřičky a chválí mě, jak jsem šikovná a klidná maminka. ´Se divím, že mi ještě nezatleskají. Kupodivu do mě už žádné prášky cpát nechtějí. Ležím ve fakt hnusné místnosti a snažím se zapomenout na následky klystýru, který jsem absolvovala před chvíli. V zápětí přichází sestra s dlouhatánskou jehlou. Že prý praskne vodu a pak už to půjde samo. To jako fakt???  Tak tím se mě holka nedotkneš ani náhodou. Než stačím cokoli říct, slyším jenom zvuk dopadající vody do nerezové mísy. Najednou se kolem mě vyrojí další sestry a doktor. Zavádí mi do ruky hadičku, že to urychlí porod. Každou chvilku začnu cítit stahy. Prý.
Mezitím dorazil můj muž spolu s mojí maminkou, která mi donesla jahody, ale ty nesmím. Ježíši - jak já bych si dala jahody…
Stahy pomalu přicházejí a já jsem v pohodě. Chodím po chodbě, ověšená hadičkami a bolesti nic moc. Už tu porodily tři ženské. Přišly, hekly a bylo. Bezva, už ať je to tady. Bohužel netuším, jaké peklo přijde.
Je šest večer, bolesti jsou už veliké a já začínám pomalu šílet. Najednou jsou všichni v klidu. Vždycky někdo přijde, vrazí do mě ruku, že jako ještě ne a jde do háje. Momentálně sedím ve sprše na balónu a sprchuju se horkou vodou. Zaručeně to bude fungovat. Na mě ale nefunguje nic. Mám strašnou žízeň a pořád chuť na ty podělané jahody. Chce se mi strašně řvát, ale na to vůbec nemám sílu. Kdy už to skončí?
Je deset večer a já vím, že umřu. Tohle nemůžu přežít. Ležím na pokoji, naštěstí ne už tak hnusném a snažím se dýchat. Nejde to. Začínám brečet a být hysterická. Tak to už je fakt konec. V agonii se omlouvám doktorce, že jsem hrozná a ať se nezlobí. Lékařka se usměje, pohladí mě a říká, jak jsem skvělá. Asi taky nějaké školení. Navíc mého muže poslali domů a já tady nechci být sama.
Rána se prostě nedožiju, vím to.
Nějakým zázrakem usínám.
Probouzí mě příšerná bolest a sestřičky mě ujišťují, že za chvíli je miminko venku.
No to ne - jsem tu sama! Bez muže rodit nebudu.
Zase se mi derou slzy do očí. Ale než mě převezou na další pokoj, můj muž stojí ve dveřích. Můj rytíř a zachránce. Možná, že nakonec neumřu.
Je půlnoc. Jsem zase v jiném pokoji a někde slyším rádio. Zrovna hrají písničky na přání. Někdo chce zahrát kolegům do práce na noční směnu. Ať jim to utíká.
Sestry začínají být pomalu nervózní. Tomu vetřelci se nechce ven. Asi budou muset zavolat doktora. Doktor spí, nechtějí ho budit.
Tak panáček si spí! Do prdele, ale já tady rodím a nějaký kretén si spí! A chci ty jahody. 
V rádiu hlásí, že je půl třetí ráno.  No nic, kašlu na to, už nemám sílu, umírám.
„Hele, já fakt umřu, ale kdyby to mimi přežilo, tak se o něj postarej,“ vyhekám ze sebe.
Víc už neřeknu, zase ta bolest. Muž rozráží dveře do sesterny a  křičí. Nevím ani co, ale najednou slyším, že miminko už jde ven a budu teda rodit. Z ničeho nic se objevuje doktorka - ta asi nespala.
„Tak maminko, teď hezky bradu na hruď, zavřete oči a tlačte.“
Snažím se ze všech sil, ale už nemůžu, fakt ne. Tlačím, jednou, podruhé, nejde to.
„V klidu maminko, nadechněte se a znova... To půjde, uvidíte.“
Kde vzala sestra ty nůžky?
Chraň tě ruka páně, jestli to použiješ na mě…Snažím se tlačit, ale cítím, jak pod nůžkami povoluje kůže. Bohužel povoluju i já.
Najednou doktorka křičí. Nevím co a je mi to jedno. Končím. Najednou cítím šílenou bolest, jak mi doktorka tlačí na břicho a křičím. Z posledních sil.
„Prosím vás, nekřičte mi tady,“obrací oči v sloup sestra.
„Promiňte,“ špitnu.
Najednou je bolest pryč.
Je mi dobře.
Někdo říká, že je to holčička.
To je mi úplně fuk. Ať si je to třeba chobotnice. Na břicho mi něco plácnou, první kontakt s dítětem. Dejte pokoj s dítětem a navalte ty jahody. Mimčo putuje k hrdému tatínkovi a mě ještě zašívají. To už je pohoda.
Je mi tak dobře jako nikdy. Jsem fakt dobrá. Ne, jsem nejlepší. Takže - kde jsou ty jahody?!      

2014/2015