Porod

„Nelezte mi sem v botech. Přezout!“

4. dubna 1996 v sedm hodin ráno mě těmito slovy přivítali v městské porodnici v Ostravě. Chtěla jsem se otočit a jít rodit někam jinam. Ale bolestivý stah mi připomněl, proč tam jsem, a pokorně jsem rozkaz splnila.

„Tak pojďte dál. Tatínek si ještě počká v čekárně, než s maminkou vypíšeme papíry
a připravíme si ji.“

Podívala jsem se na svého muže a nechala se vtáhnout do příjmové místnosti.

„Jméno? Příjmení? Datum narození? Bydliště?“

Seděla jsem na židli, zdravotní sestra zapisovala mé odpovědi a při každém mém vzdechu se na mě podívala, jako bych ji rušila při práci. Výslech trval asi čtvrt hodiny. Mimo jiné jsem se dozvěděla, že jsem si pro porod vybrala „fakt blbý den“, a ona že toho má už dneska dost
a je ráda, že jde za chvíli domů. Naivně jsem prozradila, že jsem nechodila na cvičení a kurzy pro těhotné. Sestra se na mě podívala, jako bych právě někoho zavraždila a řekla: „Nó, to je výborné. A vy chcete rodit, jo?“

Byla jsem ráda, když přišla lékařka a vysvobodila mě.

Vedla mě chodbou a ani si nevšimla, že jsem se zastavila, opřela se o zeď a prodýchávala stah. Jakmile bolest ustoupila, šla jsem dál, teď už ovšem sama. Chvíli jsem bloudila
po chodbách, a když jsem konečně paní doktorku našla, bez jediného slova mi ukázala, kam si mám lehnout a vyšetřila mě. Na dotaz, jestli budu rodit ještě dnes, řekla: „Ano.“ A opět - beze slova - mě doprovodila zpátky.

Sestry se mezitím vyměnily a zdálo se, že jsou v lepší náladě než noční směna.

Jedna z nich mě zavedla do pokoje, který vypadal jako čekárna přeplněná lidmi. Bylo tam asi osm lůžek, na každém z nich, v různých polohách, seděly nebo ležely budoucí maminky.
A aby nás tam nebylo málo, u některých seděli budoucí tatínkové.

Zeptala jsem se, jestli nemůžu dostat samostatný pokoj.

„Víte, kolik vás je? Všechno je obsazené, buďte ráda, že neležíte na chodbě,“ odpověděla mi sestra.

Opravdu jsem si vybrala blbý den.

Moje postel byla u dveří. Lehla jsem si a vyhlížela manžela. Za chvíli přišel do pokoje lékař. K mému překvapení si sedl na mou postel - a já jsem zjistila, že je to můj muž. Byl v zeleném
a vypadal jako chirurg před operací. 

Bolesti se stupňovaly, stahy jsem cítila každou minutu a byla ráda, že se můžu skrčit
v posteli. Jenže do pokoje vešla sestra: „Ták maminko, jak se cítíte? Zvládneme ještě klystýr? Tak jdeme.“

Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že mluvila na mě. S myšlenkou na Švejka jsem se zvedla z postele a sestru následovala.

„Šup, šup maminko, ať to máme za sebou.“

Netušila jsem, že tolik tekutiny můžu ´pojmout´, a věta: „Teď se to snažte v sobě udržet alespoň 15 minut,“ mě rozesmála. Snažila jsem se… Marně.

V pokoji už mě čekala lékařka. Šly jsme spolu do vedlejší místnosti, kde mě vyšetřila, a aniž mi cokoli řekla, protrhla mi plodovou vodu. Zjistila jsem to ve chvíli, kdy jsem chtěla odejít
a pode mnou byla kaluž vody. Vyděšeně jsem se podívala na doktorku, ale ta jen suše doporučila: „Dejte si vložku.“

V duchu jsem volala o pomoc. Proboha, kde jsem se to ocitla? To je snad zlý sen. Tady se má narodit mé první dítě?

Konečně jsem se dostala zpátky na svou postel, kde mi sestra zavedla do žíly kapačku
s oxytocinem. Bolesti ale byly tak velké, že jsem stejně ležet nemohla. Chodila jsem po chodbě a tahala kapačku za sebou. Každý krok doprovázelo příšerné vrzání stojanu s tím zatraceným oxytocinem.

Byla jsem zoufalá, bolesti už se skoro nedaly snášet. Kdyby v tu chvíli někdo přišel a nabídl mi jakékoliv drogy na uklidnění, vzala bych i dvojitou dávku. Manžel se mi snažil pomáhat, uklidňoval mě, ale já jsem byla podrážděná a určitě nesnesitelná. Chtěla jsem umřít.

Když už jsem si byla jistá, že bolest nevydržím, přišla sestra, podívala se na mě a řekla: „Jdeme na sál.“

Jak jsem se dostala na sál a na porodní lůžko, nevím. Vzpomínám si jen, že mi někdo tlačil na břicho a křičel na mě: „Teď tlačte!... Teď netlačte!...“ 

Zřejmě jsem fungovala přesně na povel, protože najednou doktor držel v rukou něco fialového, skrčeného, a to něco začalo křičet.

Položili mi to na břicho a my poprvé uviděli našeho syna.

Byl krásný a už nebyl fialový a skrčený.

Byl nejkrásnější.

V tu chvíli jsem cítila, že se stal zázrak, všechna bolest byla pryč a byl tady jen on - náš Jonáš.