Podroužkova ulice
Když se řekne ulice, tak se mi v hlavě vynoří obraz cesty nebo chodníčku olemovaného, nejlépe z obou stran, neproniknutelnou zástavbou vysokých domů. Jenže jak už to tak v životě bývá, realita se od představ častokrát liší. Ta moje ulice, ulice Podroužkova, vypadá totiž docela jinak.
Namísto jedné cestičky ji tvoří chodníky dva, zatímco dům pyšnící se cedulí s jejím jménem, je pouze jeden. Podroužkova je místo, odkud každé ráno vyrážím vstříc novým dobrodružstvím, je to ale zároveň cíl mých cest.
Když po ní ráno kráčím, cítím, jak se mě dotýkají paprsky právě vycházejícího slunce, které si razí cestu hustými korunami majestátních lip. Znám ji tak dobře, že bych mohla jít se zavřenýma očima a nezakopla bych ani o jediný z hrbolů na chodníku, jako tomu často bývalo, když jsem ještě neuměla napočítat do sta. Nicméně pohybovat se pohybovat se po chodníku a nedívat se přitom na cestu není dobrý nápad. Právě naopak. Je třeba se bedlivě dívat pod nohy, dávat si pozor, kam šlapu a pohotově kličkovat mezi tím, co po sobě zanechávají obyvatelé lipových větví, nejčastěji holubi. Těm jakoby se nelíbilo, že se musí o svou adresu s kýmkoliv dělit. Svůj postoj dávají všem obyvatelům jasně najevo, nejvíce apelují na majitele všudypřítomných vozidel, zatím však bez úspěchu.
Ne nadarmo je slovo ulice ženského rodu. Podroužkova ulice je velká parádnice, stejně jako mnohé ženy. Moc ráda se maluje a zdobí.
A jak je na tom se svým šatníkem? Kabáty vlastní nejméně čtyři. Na jaře volí pastelové odstíny barev a svůj dekolt zdobí růžovým náhrdelníkem z květů magnólií. Přes léto si na hlavu nasazuje zelený klobouk skřítka Leprikóna a na podzim se pro změnu objednává ke kadeřníkovi. Že by trvalá? Kdepak, Podroužkova ví moc dobře, že přeliv v nejrůznějších tónech hnědi je pro ni tou správnou volbou.
Královnou krásy se pro mě stává v zimě. Nic jí nesluší víc než zimník utkaný z nebeských vloček. Lampy se schovají pod pletené kulichy, na nichž si jako bambulky hoví načepýřené vrány a krákají mi na pozdrav.
2014/2015