„Strašný Faerir chrlil z plic oheň, který spaloval vše živé. Hořely domy, pole, stavení i lesy. Před ničivými plameny se nikdo neschoval,“ vypravoval stařičký Jorgfos a několik dětí spolu
s malou, světlovlasou Keesiou z něho nemohlo odtrhnout oči. Měl hluboký a trochu chraplavý hlas, jako tomu u starých lidí bývá. Modrošedé oči mu zářily z vrásčité tváře a Keesia si všimla, jak mu tu a tam na tvářích přibývá nejen vrásek, ale i jizev. Nezřídka přicházel za její matkou
a nechával si ošetřit krvavé rány.  Pokaždé, když Keesia starého Jorgfose viděla, objevila se mu na tváři nová, čerstvá jizva. Vždycky se ale na malou Keesiu usmál. Pracoval na poli, stejně jako její otec, ale odkud měl tolik ran na tváři i na těle, netušila. Vlasy měl sice šedobílé a kůži povadlou, stále však bylo znát, že má sil dostatek.

Teď seděl v klidu obklopen dětmi z vesnice, které hltaly každé jeho slovo. Jorgfos se zhluboka nadechl a vypravoval dál: „Temní bohové spálili vesnice a zničili celá města. Hladový Kelbaurog vedl armádu obrovských plazů, ti v našich zemích sežrali dobytek i stáda magragů. Vyplenili sýpky a zpustošili role. A co zbylo, pozřel strašlivý Uthegor Požírač.“ Klesl hlasem
a dlouze potáhl z dřevěné dýmky, na jejímž konci byla vyřezána dračí hlava. Světlovlásce se
ve tváři odráželo vzrušení a strach, ale neodešla, chtěla slyšet víc.

„Dědečku a řekněte – co ten čtvrtý?“ vyhrkla, když Jorgfos podruhé potáhl z dýmky. Narovnal se a přitom mu hlasitě křuplo v zádech, zahleděl se malé světlovlásce přímo do očí
a pak se od srdce rozesmál. „No ovšem, maličká, dobře si to pamatuješ. Ano, byl ještě jeden, ze všech nejsilnější a nejmocnější – Nositel ohně Vatradar – démon z dávných časů.“ Když vyslovil jeho jméno, některé z dětí vyjekly a zakryly si pusu dlaní. Keesia si pevně objala kolena rukama a přitiskla si je blíž k hrudi.

Jorgfos klidně pokračoval: „Nikdo se mu nepostavil, neopovažovali se na něj podívat. Jeho obrovské pařáty porazily nejvyšší strážní věž královského paláce jako dřevorubcova sekyra soušku v lese. Ocas měl mohutný a dlouhý jako tři stodoly, co dráp to nabroušený meč, co zub to ostrá dýka. Byl obdařen věčným ohněm, který tkvěl v jeho hrudi. Vatradarovo ohnivé srdce znalo jen zkázu a utrpení. Na co pohlédl, to se změnilo v prach. Kudy prošel, zůstávala jen spoušť a popel.“ V tom okamžiku stařec vyfoukl hustý oblak dýmu mezi děti. Keesia se otřásla, tabákový kouř jí vjel do nosu a ona si představila, jak asi páchne spálené obilné pole nebo vyhořelá chalupa. Dychtila znovu vyslechnout celý starcův příběh, přestože ho vypravoval dětem velmi často.

Jorgfos se poškrábal v šedobílých vousech a spustil: „Lidé prchali do hor, utíkali k vodě i pod zem. Muži válčili s Vatradarovými vojsky, bojovali proti jeho strašlivým ohnivým generálům – Faerirovi, Kelbaurogovi, Uthegorovi. Ženy v zoufalství plakaly v úkrytech a z jejich nářků se
k nebi vznášely modlitby. Nikdo už nedoufal, že budou vyslyšeny.

A přece!

Jednoho dne se rozevřela oblaka a z nebe sestoupily bílé bohyně. Trojice mocných válečnic, které přišly na pomoc lidem: všemi opěvovaná a krásná Otrana, silná a odvážná Mogmera
a moudrá Zirrah, která je vedla. Znenadání se zjevily ve Feardvarské říši jako sněhová bouře
v období Spánku. Postavily se temným šupinatým stvůrám, které chtěly zotročit lidi a zničit vše, co pracně budovali.“

Jorgfosovo vyprávění pohltilo všechny natolik, že si ani neuvědomili, že slunce se dávno schovalo za obzor. Pak začaly ustarané matky svolávat své děti domů. Jedno po druhém se zvedaly a opouštěly teplé místo kolem rozpáleného ohniště. Až tam nakonec Keesia zůstala sama.

Jorgfos se na ni významně podíval a zeptal se: „A co ty, maličká, ty nepůjdeš domů?“

Světlovláska se pousmála a odpověděla: „Ne, stařečku, řekněte mi, jak to dopadlo s našimi bohyněmi.“

„Dobře,“ usmál se stařec, ačkoli věděl, že Keesia příběh moc dobře zná. Přihodil pár rozlámaných větví do ohně a pokračoval: „Ledová moc našich bohyň uhasila hořící země, zchladila děsivý žár a zahnala oheň chrlící démony zpět do horoucích pekel. Trojice bohyní vzdorovala ohromné přesile temných sil, zaryté boje je natolik vyčerpaly, že se musely uchýlit k dlouhému odpočinku. Odešly se do nitra Blažených hor, kde usnuly věčným spánkem…“

„Dědečku, ale jak mohou slyšet naše modlitby, když spí?“ zeptala se dívenka dychtivě.

„Inu, mohou. Dřímají ve svém chrámu uprostřed hor a poslouchají všechny naše tajné prosby a modlitby. A těm, kdo v ně pevně věří, tak jako ty, se jistojistě splní,“ usmál se Jorgfos a prstem cvrnknul Keesiu do nosu.

Keesia se užuž chystala něco zeptat, ale starý muž ji přerušil: „A zatímco Zirrah a její sestry spí, jejich moc je pořád s námi. Kdykoliv budeš v úzkých, podívej se na nebe. Pokud ti do dlaně spadne sněhová vločka – boží slza – něco si od srdce přej a splní se to. A teď běž domů, je pozdě a maminka se o tebe jistě strachuje.“ Pohladil světlovlasou dívenku po vlasech, znovu se na ni usmál a poslal ji domů.

Malá Keesia se ještě jednou ohlédla za sebe: uviděla malé světýlko z dohořívajících uhlíků.

Netušila, že právě tuto vzpomínku si navěky ponese v sobě.

2018/2019