Pinzeta

(krátký dialog s mimořádně cenným poučením)

„Představ si koho jsem potkala!“ Manželčin hlas protne ticho v pokoji.

„No, koho?“ Věděl, že i kdyby se nezeptal, příval jejích slov by stejně nezastavil.

„Hanku.“

„Hanku? Kterou Hanku?“ povzdychl.

„Naši Hanku přece.“ Žena netrpělivě přešlapovala. Ten hňup už zase slepoval ty svoje letadýlka. Skláněl se nad miniaturními kousky dřívek a jeho pleš se leskla v odpoledním slunci.

„Hmm.“

„Ježíšmarjá, posloucháš mě vůbec? Naši Hanku jsem potkala, povídám. Haničku Maškovou.“

„No a co jako…?“ Pomalu odložil pinzetu a brýle a promnul si oči. Věděl, že poklidné odpoledne je to tam. Za chvíli ho zavalí výčitkami a bůhví čím ještě.

„Prý co jako! Víš, jak Hanka dobře vypadá? A jak dobře se má?“

„Nevím, ale ty mi to určitě ráda řekneš,“ řekl odevzdaně a doufal, že ho nechá při tom pracovat.

„Nebuď drzý,“ zlobí se žena. „Přijela zase od moře a má novou plastiku. A to nemluvím o nové kabelce a botách. Ona má totiž muže, co se stará.“
Snaží se manžela vyprovokovat.

Muž pevně stiskne pinzetu a ještě více skloní hlavu. Nechce už nic poslouchat. Její hlas ho dohání k šílenství. Někdy má chuť jí tu pinzetu vrazit přímo do srdce. Nebo alespoň jí něco říct, aby konečně zavřela klapačku.

„Mlčíš, co? No bodejť, co bys tak moh' říct, že? Jediné, co dokážeš, je slepovat ty svoje serepetičky. A co z toho mám já? Ubožáku. Jó, starej Mašek to je formát. Třikrát ročně moře, nové auto, dům s bazénem. Na to ty se nikdy nezmůžeš!“

Pomalu zvedl hlavu, aby viděl ženin obličej. Jen se ušklíbla a pomalu se otočila k odchodu. Svého dosáhla, potupila ho - jako už tolikrát za léta, co jsou spolu.

„Ale ty se se mnou špatně nemáš,“ pronesl tiše.

Proboha proč to řekl, proč nemlčí? Copak se zbláznil?
Žena se otočí velmi zprudka zpátky k němu.

„Cože!?“

„Nemyslím, že se máš se mnou špatně,“ zopakuje klidně. Její šokovaný obličej mu najednou dodává odvahu.

„Cos to řek´? Co si to vůbec dovoluješ? Ty...!“

„Říkám, že se se mnou nemáš špatně. Ostatně - dům máš taky a auto stojí v garáži.“ Nechápal, kde se to v něm bere. Pomalu vstal a přibližoval se k ženě. Pinzetu pořád mačkal v ruce.

„A máš pravdu - Mašek je formát. Že si nevzal takovou slepici, jako jsi ty.“

„No... - co…? To snad...!" Žena lapá po dechu, couvá a šokovaně hledí na muže. Ten k ní kráčí stále blíž a najednou nevypadá jako ten ňouma, co pořád něco slepuje. Oči mu potemněly a snad se usmívá… A co to má v ruce? Bože, napřahuje ji!
Zavře oči a vykřikne. Vtom uslyší: „Neřvi tady a jdi mi uvařit kafe!“

Ruka třímající pinzetu ukazuje směrem ke kuchyni.
Muž usedá zpátky k modelu. Pomalu se protahuje a tvář nastavuje odpolednímu slunci.
Ví, že teď už tohle letadlo a spoustu dalších v klidu dodělá.