Paní profesorka

Začíná nový školní rok. Na černé tabuli je křídou napsáno 1. září 1968. Sedíme v lavicích a nesměle po sobě pokukujeme, protože se vidíme poprvé. Jsme primáni – třída prima D nově vzniklého gymnázia. Zvoní a do třídy vchází učitelka. Představuje se a říká, že je naše třídní profesorka. Vidím ji jako dnes: vysoká, usměvavá žena v černém kostýmku s vestičkou. Na první pohled vypadala velice přísně. Brýle s tlustými skly ještě zvýšily respekt, který jsme určitě všichni pociťovali. 
Když k nám ale promluvila, tak se něco změnilo. Její vlídný hlas a přívětivý úsměv si během chvilky získal celou třídu. Povídala si s námi, jako by byla naše maminka. Vždyť také měla dceru ve vedlejší třídě, ale to jsme první den ještě nevěděli. Naše obavy a nejistota z nového prostředí se při povídání s novou vyučující úplně rozplynuly. Je nám dvanáct let a s údivem zjišťujeme, že nám všichni učitelé vykají.  To proto, že jsme první ročník osmiletého gymnázia.

Na vykání jsme si pomalu zvykli a paní profesorka nám uměla vyhubovat i s tím vykáním. Jirku z druhé lavice neustále kárala: „Jiří, netahejte Milušku pořád za vlasy. Kdyby byly kalamáře, tak jí tam ty copy snad namočíte!“  V zimě s námi jezdila na lyžařské zájezdy a v létě na školní výlety. Starostlivě zjišťovala, zda máme všichni s sebou svačinu a jestli nemáme mokré boty.  Vzhlíželi jsme k ní s úctou a respektem, ale beze strachu. Měli jsme ji rádi a ona měla ráda nás. Tenké nitky mnoha příhod a zážitků nás spojovaly, jenže to neviditelné pouto po dvou letech násilně přetrhla normalizace.

Osmileté gymnázium nám zrušili a nás - žáky - převedli na základku, kde už nás učili - soudruzi učitelé. Ale my jsme pořád mysleli na naší bývalou třídní, která kdesi na jiné škole učila jiné žáky. I když nepřítomna, byla pořád s námi. Neviditelná pouta nelze přetrhnout. Chodili jsme jí přát k Vánocům i k MDŽ, s kytičkou jsme se zastavili na konci školního roku. Přestože už nebyla naše třídní, pořád byla s námi tam někde hluboko v nás. A tak to zůstalo.  My jsme se postupně rozprchli na jiné školy a do jiných měst a potkávali jsme se jen na školních srazech. Paní profesorka vždy přijala naše pozvání a povídala si s námi, jakoby pořád byla naše třídní. V učitelském notýsku si vedla přehled - už ne o známkách, ale o životě každého z nás.

Tak to trvalo téměř padesát let. Když už nemohla na sraz přijet, tak jsme si ji přivezli. Po té, co jsme se letos v zimě s naší milovanou třídní naposledy rozloučili, zmizel i někdo podstatný z našeho života.  Spolužák Slávek to krásně řekl za nás za všechny: „Naše paní profesorka přeci neodešla, je tady s námi pořád.“ 

Před několika dny začal nový školní rok a my víme, že naše paní profesorka je tu stále. Její prima D se nikdy nerozpadla. Pořád nás spojuje neviditelný provázek, přestože jsme v různých městech. Chodíme společně na běžky, na kolo i na vycházky s vnoučaty. Letos v létě jsme na chatě opékali špekáčky. A na koho jsme vzpomínali, není těžké uhádnout.

2016/2017