Ostravské ulice

Každé všední ráno mířím do jedné z nejméně vyhledávaných ulic Ostravy – do ulice Palackého v ještě daleko méně vyhledávané části Ostravy – v Ostravě - Přívozu. Ulice je dlouhá a rovná, obklopená domy z poloviny obydlenými a z poloviny prázdnými, se sídly větších i menších firem, s domovem pro staré hned naproti výrobně lahůdek, kde mají ta nejlepší obložená vejce a chlebíčky široko daleko. Do ulice se třemi autobusovými zastávkami, s autobazarem i řeholním domem hned naproti nevěstinci, kam chodívám, zcela nestydatě, na oběd v polední pauze. Ve chvíli, kdy do ní vcházím, stává se ze mě někdo jiný. Člověk, který by měl znát odpověď snad na všechny otázky světa a měl by mít to správné pochopení pro lidi, kteří zde žijí. Jsou zde lidé, o kterých vím opravdu hodně, a také zde jsou ti, které jsem nikdy neviděla, i když se s touto ulicí vídáme den co den, od pondělí do pátku už tři roky.
Dnes po cestě do práce jsem měla pocit, že tady něco chybí. Šla jsem celou cestu a pořád se dívala kolem sebe a nemohla jsem přijít na to, co mi chybí. Lahůdky byly na svém místě, autobusové zastávky, řeholní domy i nevěstince byly na svých místech. A přesto jako by něco chybělo. Při cestě domů a průchodem přes symbolickou bránu, kterou tvoří železniční podjezd, zpět do mého světa ze světa práce, mi to došlo! Nikde na mé ulici nejsou žádné červeno-bílé nápisy, rádoby počmárané zdi odkazující na boj s chudobou v ubytovnách, žádná řešení – ať už konečná či konečně příchozí, žádní radní, kteří se nepřizpůsobují nepřizpůsobivým a žádní majitelé ostravských ubytoven pro chudé, prezentující se jako největší lidumilové široko daleko. Nikde na mé pracovní ulici není ani jedna připomínka toho, co se děje za železničním mostem.
Čím to je? Znělo mi v hlavě celou dobu, co jsem míjela další a další sliby a slogany, neustále se točící kolem jednoho tématu. Jak je možné, že se mezi lidi, o kterých se nepřímo píše na každém druhém letáku, billboardu a plakátu visícím na sloupu veřejného osvětlení, nedostane nabídka se lepších zítřků a zveřejňování všech smluv na internetu? Vždyť právě oni by chtěli mít tu možnost mít se lépe. Nemuset přemýšlet nad tím, jestli budou mít děti co jíst poté, co zaplatí za malý pokoj skoro všechny peníze. Nemuset se denně potkávat v obchodech s hlídači v zádech. Nemuset neustále vše mnohem více obhajovat jen kvůli tomu, že jim dal někdo nějakou nálepku. Zda právem či nikoli, to je už další otázka.
Počítají snad naši budoucí starostové a místostarostové, tedy osoby, kterým bychom měli důvěřovat a díky nimž by se nám mělo žít dobře a měli bychom cítit pocit jistoty a bezpečí, že někteří jejich obyvatelé tyto informace nepotřebují? Jak to, že se mi povedlo dostat se do skupiny občanů, ke kterým tato informace dorazila? Co jsem udělala jinak než ti, ke kterým se informace nedostaly? V čem jsem horší nebo lepší? Existuje snad nějaký univerzální klíč nebo dotazník, podle kterého jsem vyhrála nebo prohrála, v tomto případě je to těžko určit, výsadu být informován o touze konečně vše vyřešit?
V mém případě tento výběr selhal. Kdybych si mohla vybrat, tak bych raději žila s tím, že mi tyto informace někdo nenaservíroval na stříbrném podnose až pod nos. Mohla bych si vykračovat ulicemi, jezdit tramvají a trolejbusem a kochat se stromy v barvách podzimu. Mohla bych přemýšlet, billboardy nerušena, o tom, jestli si už veverky udělaly dostatečné zásoby oříšků na zimu a rozvíjet dále teorii, zda bude či nebude tuhá zima. Mohla bych mít alespoň na chvíli pocit, že si všichni zametou nejdříve před vlastním prahem a až poté budou ze všeho zla světa vinit ostatní. To vše můžu i tak, bohužel mi do ubíhající krajiny padají hesla a slogany, karikatury a vyumělkované fotografie, které ruší moje veverky v přípravách na tuhou zimu.
Jednou bych chtěla nastoupit do tramvaje a vidět lidi usmívat se. Slyšet veselé rozhovory o tom, jak se vlastně nemáme špatně. Vidět spokojený výraz ve tváři místo znechucení, že je třeba jít do práce, která přináší jen peníze, na které se dá mimochodem taky neustále stěžovat. Buď je jich málo, nebo jich má zase někdo jiný hodně a stále jsme my těmi, kdo má onen pomyslný patent na rozum a správnou míru. Chtěla bych potkávat matky, pro které jsou jejich děti radostí a ne zátěží a omezením a moc bych si přála, kdyby se na školách učily kupecké počty a rozdával po pytlích selský rozum. Možná, že bychom se potom začali zamýšlet nad tím, co můžeme změnit sami u sebe a jak můžeme začít dělat věci jinak – konečně řešení! Nebo jak můžeme být nulově tolerantní k našim blbým náladám a řečem.