Okouzlení

Jak psát o někom, s kým jsem strávila méně dnů, než mají prsty na rukou? Co napsat
o člověku, se kterým se znám přes propasti jazyka, místa a času? Se kterým spolu jsme i nejsme a přitom se známe staletí? Kamarád, přítel, známý? Ani jedno a zároveň všechno najednou – a ještě mnohem víc.

Není to jen tak nějaký Mirek Dušín, se kterým bych se proplétala Stínadly. A už vůbec ne přítel – na to nás vždycky dělilo příliš mnoho časových pásem a rodinných závazků. A známý? Na známého jsem ho zase znala moc dobře. Viděla jsem, jak mu prsty běhají po hmatníku, znala jsem příběhy jeho dětství i všech polámaných lásek. Viděla jsem ho plakat. Vím
o ostružinách, které má na konci léta ze všeho nejraději. Vyprávěl mi o učitelích, kteří pro něj znamenali víc než rodiče.

Víte, co bylo na našem prvním setkání nejzajímavější? Seděla jsem u oběda a poslouchala, jak si společnost povídá o věcech, které mi byly tak nějak jedno. A v duchu si říkala: „Dobře, že není můj typ. Kdyby byl, lítám v průšvihu.“ Protože nám ale společného času bylo vyměřeno ještě méně než málo, všechno bylo rychlejší. Intenzivnější. Na co ostatní potřebují půl roku, nám stačil jediný den. Den, na jehož konci jsme v průšvihu lítali oba.

Byl květen, ale den to byl šedivý, skoro podzimní. Pršelo a my se společně octli v jedné z těch nepředvídaných situací, kterých má život v zásobě vždycky až překvapivě dost. Jako jediní návštěvníci výstavy důlního záchranářství jsme poslouchali průvodcovo vyprávění o tom, jak nejlépe a co nejrychleji dostat do bezpečí zavalené horníky. Já předstírala, že výklad tlumočím, on se přátelsky tvářil, že mi rozumí. Procházeli jsme od jedné prosklené expozice ke druhé v hale, kde se veškerý šepot topil v ozvěně našich kroků. Kdykoliv nastala tichá chvíle, šeptaná slova najednou zněla jako šelest podzimního listí, jako pramen, který se čerstvě probudil na povrchu země. A vyprávěla o hudbě a čtyřech strunách, šelestila o životě
a nevyhnutelném konci všeho a kdesi vzadu bublala tím jeho neodolatelným smíchem. Stejným, kterým se naplno čeřily všechny jeho věty – jen co jsme zase byli venku a z doslechu. Na dešti a sami.

I kdybych někdy předtím viděla, jak se něčí vlasy třpytí v košilce májových kapek, toho odpoledne jsem všechny ty drobné perličky prožívala stejně poprvé. Ostatně jako všechno ostatní. I bláto bylo nové. A nebe – šedivé a nízké, a přesto ze všech jarních dní nejkrásnější. S každým dalším slovem jsme se znali o rok déle. Když jsme dobíhali na autobus a cestou se hlasitě smáli tomu, jak jsme zmáčení, jako bychom se přátelili nejméně od dětství.

Když jsem ho pak večer slyšela s orchestrem hrát, přísahala bych, že jsme spolu byli i tehdy, když Bach zapisoval do not svou božskou inspiraci – a my mu nahlíželi přes rameno. Tam, kde se významy našich slov mohly ještě leckde míjet, jeho hudba ani na okamžik nezaváhala. Hrál, jako by někdo smazal hranici mezi minulým a přítomným, jako by zemskou osu utkali z jemného přediva tónů, jako by se hudba stala jediným jazykem světa.

Hlas jeho houslí se vznášel nad orchestrem i obecenstvem, nesl se sálem, nekonečně tryskal a okamžitě se stával minulou vzpomínkou. Ty pozornější hladil po tváři, těm nejvnímavějším sahal hluboko do duše. Říkala jsem si, jaké by to asi bylo, kdyby hrál jenom pro mě. Představovala jsem si, že jsem v sále sama. To jsem ještě netušila, že časem opravdu přijdou chvíle, v nichž mu budu jediným publikem. Dvořák, Mozart, Haydn – jejich hudba a jeho cit pro ni. Když jsem mu byla nablízku, hrál pro mě. Když jsem s ním nebyla, říkal, že na mě hudbou vzpomíná.

Podobně jsem slovem vzpomínala já na něj. Daleko od sebe, i po letech jsme se stále dotýkali. Říkali jsme tomu hedvábná pavučina – slov, básní, sonetů a vzpomínek. Psal mi
o Elgarovi a já mu odepisovala o písku na pláži, přes který se převalují vlny. Popisovala jsem mu vlny času a jemná, malá zrnka vzpomínek. Poslal mi báseň Pabla Nerudy, já mu citovala Kunderu.

Znova jsme se viděli po pěti letech. Oba o něco starší, vlasy bohatší o stříbrné nitky. On hubený, v úzkých džínách, černém tričku a běžeckých botách, v ruce neodmyslitelné pouzdro – když se ho někdo ptal, co v něm má, bavilo ho odpovídat, že trumpetu. Co by komu vykládal, že stradivárky, na které kdysi hrál Paganini. Takové věci vám lidé nevěří.

Čas si může kráčet, jak rychle chce, ale lidský pohled, ten je jezerem věčnosti. Oči se mu smály úplně stejně jako poprvé, a když jsme se na nástupišti vítali, v hlase mu zase trylkoval ten jeho smích. Jedno slovo, jediné gesto ruky a uplynulé roky přestaly existovat. Říkala jsem tomu bezčasí – všem těm kradmým chvílím, kdy jsme hleděli na pableskující hladinu řeky, kdy jsme spolu poslouchali zvon, jak odbíjí poledne, a skrze podzimní stromoví se loučili se sluncem.

Vždycky jsem malinko žárlila – ne snad na jiné ženy v jeho životě, ale na ty jeho stradivárky. Jak hluboký vztah k nim měl, jak je dokázal rozezpívat a jak se s nimi na jevišti něžně mazlil. Měla jsem ráda jeho prsty, kůži tím mazlením celou ztvrdlou a zvrásněnou. Když jsem se jí dotýkala, zdálky jsem slyšela Čajkovského a Beethovena, Brahmse a Šostakoviče. Pak se dotkl on mě a najednou jsem pochopila, jak z takové blízkosti vzejde nejprve jeden tón… Potom další… A za ním třeba ještě jeden. Cítila jsem, jak spolu všechny rezonují a souzní v sonátě nebo partitě… Jak se z nich zrodí intimita Janáčkových Listů důvěrných.

Jednou jsem zkoušela do poslední spočítat všechny pihy, co jich na zádech měl, a v šeru svítání pojmenovat malý důlek, takové to údolí pod jeho klíční kostí. Vždycky mi připomínalo oázu – naplnit ji kapkami vody a polibkem je všechny vypít. Nakonec jsme ale stejně víc než polibky sdíleli slova, tóny a jednoduchou radost z toho, že se učíme, smějeme, žijeme
a milujeme. Mnohdy spolu, často každý sám ve svém životě. 

Veškeré naše soužití mělo nakonec jen tři pravidla: vzájemně si nic nevyčítat, jeden druhému nic nevytýkat a ničeho nelitovat. Za všech okolností jsme byli vděční za to, co bylo
i nebylo.

Časem jsme přidali ještě čtvrté pravidlo – když o sobě nedáváme znát, to proto, že jsme dokonale spokojeni tam, kde jsme, s tím, s kým jsme.

Už jsem o něm dlouho neslyšela.

Mám z toho ticha radost.

2018/2019