O zničené lásce

Venku bylo krásné počasí. Rychle jsem vyběhla ven, zhluboka jsem se nadechla a užívala si slunečních paprsků. Jak já mám ráda jaro, pomyslela jsem si. Šla jsem ke stájím, abych nakrmila svou klisnu. O koně se nám běžně stará stájník, často mu ale pomáhá jeho syn Daniel. Doufala jsem, že ho tam potkám.

Ve stájích bylo ticho a klid. Zrovna jsem naplňovala vědro vodou, když mě kdosi zezadu chytil kolem pasu. Věděla jsem, že je to Daniel. Otočila jsem se čelem k němu a políbila ho. Je o pár let starší než já a potkávám ho odjakživa. Zamilovala jsem se do něj, když mě učil jezdit na koni. Od té doby bez sebe nevydržíme ani den. Chceme se vzít a utéct někam daleko jen my dva. Moje matka to ale nedovolí. Nikdy by mě nenechala vzít si někoho nižšího rodu. Já jsem ale s Danielem šťastná. Zbožňuji projížďky s ním, to mohu být svobodná, nemusím se tvářit jako kněžna, mohu své povinnosti hodit za hlavu a žít jen pro nás dva.

Tak jsem si představovala i dnešní ráno. Přichystali jsme koně a vyjeli hlavní branou. Projížděli jsme po cestě k lesu a poté vyjeli na louku. Zastavili jsme až na vrcholu kopce pod starou jabloní. Lehli jsme si vedle sebe do trávy a snili o společném životě. Povídali jsme si
a přáli si, abychom se nikdy nemuseli vracet zpátky do světa, který nám naši lásku zakazoval.

Vtom ticho přerušil křik.

„Pomoc! Můj kůň se splašil!“

Kolem se prohnal kůň, jehož hřívy se držela vyděšená dívenka. Vzpamatovala jsem se
a skočila na svého koně. Hnala jsem ho, ať cválá co nejrychleji. Když jsem byla dívce dost blízko, natáhla jsem k ní ruku a stáhla ji k sobě do sedla. Rychle jsem koně zastavila, zatímco ten její uháněl dál. Pomohla jsem děvčátku na zem a zeptala se, zda je pořádku.

„Zachránila jsi mi život. Na koně už nikdy nesednu. Díky!“ vyhrkla.

„Nemusíš se bát zkusit to znovu. Můžu ti třeba pomoct. Jmenuji se Regina,“ snažila jsem se ji uklidnit.

„Já jsem Sněhurka,“ odpověděla ona.

 To už nás dohnal i Daniel, a tak jsme společně pomohli Sněhurce najít její družinu.

 „Moje milá dcero, konečně jsi něco dokázala!“ přihnala se matka do mé komnaty. Zářila radostí. Nechápala jsem, o čem mluví, a dál jsem si zaplétala vlasy.

„Ta dívka, kterou jsi zachránila, je dcera našeho krále! Právě přijel a chce tě vidět!“

Nevěřila jsem tomu, co říká. K nám přijel král? A jenom kvůli mně?

Sepnula jsem si vlasy sponou, oblékla si své nejhonosnější šaty, nazula střevíčky a spěchala dolů ze schodů do hlavního sálu, kde měl král čekat.

A opravdu tam stál. Předstoupila jsem před něj a uklonila se.

„Ne, neklaňte se mi. To já bych se měl klanět vám!“ A hluboce se přede mnou uklonil.

Sněhurka postávala za ním a usmívala se.

„Nedávno jsem přišel o svou ženu. Moje milá Sněhurka ale potřebuje matku a vy jste se ukázala jako velmi laskavá, odvážná a milá dáma. Sněhurce jste se velmi zalíbila. Chtěl bych vás požádat, abyste si mě vzala, stala se královnou a byla Sněhurce matkou.“

Svět kolem se zastavil. Stěží jsem popadala dech. Myslela jsem pouze na Daniela a na to, že jiný život než s ním nechci. A pak jsem se uklidnila. Královu nabídku prostě odmítnu.

„Ano!“ vykřikla matka, která stála za mnou. Rozhodla za mě a já nedokázala říct ani slovo.

Dění kolem se mi začalo rozplývat. Král mi políbil ruku a odešel s mou matkou.

Vyběhla jsem zpátky do své komnaty, zavřela za sebou dveře a rozplakala se. Po chvíli někdo vešel dovnitř. Zvedla jsem hlavu – u dveří stála Sněhurka.

„Ty nejsi šťastná, že si vezmeš mého tatínka?“ zeptala se nechápavě.

„Víš, má milá, já miluji někoho jiného. Toho muže, který se mnou byl, když jsem tě zachránila. Nesmíš to ale nikomu říct. Je to naše tajemství. Slib mi to.“ Dívala jsem se jí naléhavě do očí.

„Jestli je to tak, musíš být s ním! Neboj se, nikomu nic neřeknu!“

Večer jsem se šla do stájí rozloučit s Danielem. Každý už věděl, že se mám za týden vdát. Čekal na mě. Objal mě hned, když jsem k němu došla. Zase mi začaly stékat slzy po tvářích. Nevěděla jsem, co dělat. Přemlouval mě, ať sňatek zruším, ať s ním uteču někam daleko. Já ale věděla, že se nám nic takového nepovede.

Ozvaly se kroky – ze tmy vyšla má matka, beze slova se přiblížila k nám a pohladila mě po vlasech. Byla chladná jako kus skály, jen se ledově usmála a řekla: „Já chci, abys byla šťastná,“ a zabodla Danielovi dýku do hrudi. Ten zalapal po dechu a skácel se k zemi.

Chtěla jsem padnout na zem k němu a pomoct mu. Zachránit ho. Rozloučit se. Matka mi ale pevně sevřela obě paže a táhla mě pryč.

Křičela jsem. Kopala kolem sebe. Zuřila. Padala do stále většího zoufalství. Vzpírala se. Nic nepomáhalo. Ona mi vyrvala srdce z hrudi a vlastní rukou ho přede mnou rozdrtila na prach.

Necítila jsem nic, jen bolest a prázdno.

O dva dny později jsem si zkoušela svatební šaty. Sněhurka kolem mě poletovala jako andílek a básnila o svatbě. Pak na chvíli zvážněla a zamyslela se.

„Máš štěstí, že máš matku, které na tobě záleží a má tě ráda. Dokonce i tak, že by tě nechala vzít si Daniela. Proč utekl pryč?“

Zarazilo mě to. Myslela jsem si, že nás matka u stájí našla náhodou.

„Co jsi to říkala? Ty jsi s mou matkou mluvila o Danielovi?“

Pomalu jsem se k ní přibližovala a doufala, že to není pravda.

„Ano. Ona mě poprosila, ať jí prozradím, jestli tě něco netrápí. Ona vážně chce, abys byla šťastná. Závidím ti takovou matku. Doufám, že ty mě budeš mít taky takhle ráda.“

Neodpověděla jsem.

Beze slova jsem opustila sál, kde mi švadleny upravovaly šaty, a šla ke své komnatě.

Tohle Sněhurce nikdy neodpustím. Kvůli ní už nebudu nikdy šťastná.

Kvůli ní je Daniel mrtvý. Kvůli ní tady zůstanu už navždy.

Nenávidím ji a jednou se jí pomstím. A potom já zničím její štěstí.

2018/2019