O tom, jak jsem se nechtěl ženit

Povím vám náš příběh – o mně a mé nádherné paní. Nemine den, kdy bych si s pousmáním nevzpomněl, jak jsme se před mnoha lety poznali. Jak jsem pro ni navždy ztratil hlavu a rozhodl se vzít si ji za ženu. Než jsem totiž svou krásnou paní poprvé uviděl, věřili byste, že jsem se vůbec nechtěl ženit?

Na začátku všeho bylo jedno malé království. V tom království vládl král. Nebyl ani velký ani malý, ani zlý a dokonce ani přehnaně dobrotivý. Byl přesně takový, jaký má král malého království být: rozumný, s hlavou pevně na krku, s rozhodným krokem a rukou, která dokáže dát pohlavek stejně jako něžně pohladit. Ptáte se, jak to všechno vím? Jednoduše. Ten pan král byl můj otec. A můj otec měl za manželku paní královnu – mou máti.

Bok po boku společně vládli našemu království a mě nechali činnostem, které každý mladý princ dělá rád – jezdí na koni, střílí z kuše, na honech se pouští za liškou a se sokolem
na předloktí se předvádí před svou družinou. Floutek, řeknete si. Nu dobře, tak jsem tedy byl princ floutek. Co by ne. Mě ale být mladý a k tomu princ tuze bavilo.

Pak se však jednoho dne stalo něco, co mi mělo nadobro změnit život. Pan král s paní královnou – můj otec a máti – si mě zavolali, aby mi s vážným výrazem ve tvářích oznámili, že s tím vším bude zanedlouho konec. Ožením se. A převezmu žezlo jejich vlády.

Ožením se? S kým? Vždyť na honu nebo mezi sokolníky člověk jen těžko potká nějakou princeznu.

„S tím si hlavu nedělej, synku,“ uklidňoval mě otec.

„Svou nevěstu si vybereš tady na zámku,“ řekla máti. „Uspořádáme ples, pozveme na něj mladé dívky z království a ty mezi nimi určitě potkáš tu pravou,“ dodala.

Mně se z minuty na minutu zhroutil svět, jak jsem ho znal. V koňském sedle mě to přestalo bavit, na honu jsem neuštval jedinou lišku a mému sokolovi jakoby někdo přistřihl křídla. Byl jsem zdrcený. Ženit se? A už se nikdy nepotloukat lesem jen tak bez cíle, nekoukat na nebe
a nepočítat šišky ve větvích? Na dubovém trůnu až do konce života naslouchat nudným rádcům a pokyvovat korunovanou hlavou? Navíc po boku nějaké… – jak to máti říkala – té pravé?

Nechci žádnou pravou! Chci volnost!

Ale nedalo se nic dělat. Když se král s královnou pro něco rozhodli, nebylo odvolání. Když to navíc ještě byli moji rodiče, neměl jsem na výběr. Trubač tři dny leštil trubku, aby mohl čtvrtý den s tou největší slávou vytroubit – trouba jeden – že princ hledá nevěstu, že se
na zámku bude konat velkolepý ples a že jsou všechny mladé ženy srdečně zvány.

Přál bych vám vidět, co to s královstvím udělalo. Zpráva zašuměla nad horami a dolinami, přelétla přes řeky a paseky a obrátila naše malé království vzhůru nohama. Každá mladá dívka už se viděla s korunou na hlavě po mém boku jako budoucí královna. Nakupovaly látky
a šperky, nechávaly si natáčet lokny a splétat copy a snily o své zářivé kráse a ještě zářivější budoucnosti. Švadleny nezavřely oka, jak do noci šily zlaté šaty pro dceru paní z Mokřad
a upravovaly živůtek vnučce paní z Výskova. Nikdo nemluvil o ničem jiném než o královském plese. Nikdo nedělal nic jiného, než se na něj připravoval. Jediný, kdo nadšené vzrušení nesdílel, jsem byl já. Smutný a plný obav o svou budoucnost jsem bloumal po lese a tajně doufal v zázrak, který nepřišel.

Naopak – přišel den plesu a s ním se zhmotnily všechny mé nejhorší představy a zhroutily poslední zbytky naděje. V tanečním sále se sešlo snad šest tuctů mladých a vdavekchtivých žen a dívek. Jedna v šatech zářila a oslňovala víc než druhá. Jedna s péry ve vlasech, druhá – dámy odpustí – na zadku. Všechny po mně toužebně pokukovaly, dělaly pukrlata, a kdyby neměly uši, určitě by se jim ten jejich přeslazený úsměv omotal okolo hlavy.

Zazněly první tóny houslí a mně srdce spadlo do kalhot. Jak si mám mezi nimi vybrat tu pravou? Jak poznat, kterou bych se mohl naučit mít někdy rád?

Hlava mě bolela, nohy se mi podlamovaly a už mě k tanci vyzývala první dívka. A po ní další. A ještě další. Pokoušely se o mě mdloby. Chtěl jsem utéct. Co nejdál od krále a královny.
Od všech těch nafintěných pávic. Chtěl jsem se svou družinou být zase nekonečně svobodný, střílet na honech a cválat po lesích. Chtěl jsem –…

Co že jsem to chtěl? Chtěl jsem – …

V tu chvíli jsem uviděl vlasy světlé jako letní ráno na louce. A uviděl jsem oči – zrcadlila se v nich obloha a vycházelo slunce. Byly blankytné a usmívaly se na mě.

Najednou jsem si vzpomněl, co jsem to chtěl: „Smím prosit, krásná paní?“

„Nejdu pozdě, princi?“ zacinkalo mi v uších. „Dívky, které už jsou v sále, by se mohly zlobit, že mi dáváte přednost,“ zvonil stříbrně její hlas.  

„Nikdy bych nedovolil, aby se na vás někdo hněval,“ slyšel jsem, jak říkám, když mi vkládala ruku do dlaně. Měla ji malou a jemnou – hřála mě, když jsme spolu kráčeli k parketu. Než začala hudba, uklonila se – jen tak malinko sklonila hlavu – a já v tom nepatrném pohybu uviděl všechnu krásu světa. Svět se točil a já s ním. Měl jsem chuť jásat a zároveň mě svíraly pochyby.

Je to jen sen. Sen o malém křehkém ptáčkovi, který zatřepe křídly a uletí.

Jenže to nebyl sen. Byla to ta nejlíbeznější princezna pod sluncem. Mé tety, sestřenice ani princezny ze sousedních království se jí nemohly rovnat. Měla tak něžný úsměv. Usměvavé byly i její oči, a když potřásla hlavou, prstýnky zlatých vlasů se vesele roztančily. Držel jsem ji za ruku a spolu jsme byli jedno s hudbou, s nocí, se vzduchem, prostorem i časem. Jako jeden jsme se vznášeli nad parketem a tančili a tančili. Zamiloval jsem se – a chtěl si ji vzít. Chtěl jsem, aby to dal trubač vytroubit do celého království. Do celého světa!

Místo trubky se ale ozvaly hodiny, které odbíjely půlnoc. S prvním úderem se jí z tváře vytratil úsměv, s druhým vyklouzla její dlaň z mojí a se třetím jsem viděl, jak mizí
pod zámeckým schodištěm.

Rozběhl jsem se za ní. Chtěl jsem ji dohonit. Musím ji zastavit, zeptat se jí na jméno, sevřít ji v náručí a už nikdy nepustit. Vezmu si ji za ženu! To ona bude královnou!

Udýchaný jsem se zastavil venku na schodech. Po mé krásné paní nikde ani stopy… V hlavě mi hučelo a u srdce pálilo. Kde jen může být? Kdo to jen je? Měsíc v úplňku na mě shlížel a asi se slitoval, protože v jednom jeho paprsku se cosi zalesklo.

Střevíček… Její střevíček! Střevíček mé krásné paní! Najdu ji! Podle něj ji určitě najdu! „Trubači,“ vykřikl jsem. „Trubači, okamžitě vyhlas, že hledám tu krásnou dívku, se kterou jsem tančil. Nazuje si střevíček a stane se mou ženou.“

Sám jsem na nic nečekal, osedlal jsem koně a se střevíčkem vyjel do noci. Kterápak ho asi obuje?

Neobula ho první dívka, ani druhá. Neobula ho třetí, ani desátá. A pak ani patnáctá.
A neobula ho ani šestatřicátá. Pomalu jsem začal propadat beznaději. Nový den už byl ve své druhé půli a já jsem byl se střevíčkem sám jako na začátku.

Dojel jsem na velký statek, o kterém si lidé v kraji vyprávěli smutný příběh. Kdysi tady žil statkář. Dobře se staral o rodinu, o čeládku i o sebe. Pak mu ale zemřela žena a on zůstal se svou malou dcerkou docela sám. Chtěl jí najít maminku, domů ale přivedl macechu, která děvčátko jen trápila. Když si zanedlouho Bůh povolal k sobě i statkáře, malá dívenka neměla na světě nikoho. Macecha jí nedávala najíst, oblékala ji do starých roztrhaných šatů a nutila ji pracovat od rána do večera. Spát musela ta malá ve stodole na slámě. Macecha měla sama dvě dcery, které pro ni byly vším, a ta nevlastní – říkali jí prý Popelka – nebyla ničím.

Mé myšlenky přerušila statkářka, která mě vítala ve vratech se svými dcerami. Ty hned kasaly sukně a v punčochách se předháněly, která si střevíček vyzkouší jako první.

„Určitě mi padne!“ nafukovala se první.

„Padne mně. A královnou budu já!“ nedala se odbýt druhá.

Byly protivné, jak mezi sebou soupeřily a navzájem se odstrkovaly. Podal jsem jim střevíček a přihlížel, jak se jejich velké a tlusté nohy tlačí do něčeho, co by obula možná panenka
na hraní.

„Co kdybych dcerkám se  střevíčkem malinko pomohla, Jasnosti?“ zeptala se macecha a už klečela v prachu a vší silou střevíček natahovala na medvědí tlapy svých dcer.

„Obě mají vybrané způsoby a nožky pro vás jako stvořené,“ vzhlížela ke mně ze země. „Kterákoliv z nich by vám byla dobrou ženou a tou nejlepší královnou.“

Já ji ale poslouchal jen napůl. Sledoval jsem dívku, která zrovna přes dvůr táhla těžké vědro s vodou. Celá zaprášená – snad od popela. Na sobě cáry roztrhaných šatů, nohy bosé.

„Smím se Vaší Jasnosti zeptat, co Vaši Jasnost zaujalo?“ nedopřála mi klidu macecha.

„Kdo je tam ta dívka?“ chtěl jsem vědět.

„Ta špindíra?“ vyprskly všechny tři. „To by tedy byla královna! To je Popelka! Celý den se jen popelí se slepicemi, nic nedělá, líná je jak veš a mým dcerám dělá jen schválnosti. A vůbec, jak by se dostala na sto kroků k zámku? Včera večer se hrabala v popelu. Vybírala z něj čočku a hrách, co jí do něj popadaly,“ skřípala nepříjemným hlasem statkářka.

Měl jsem pocit, jako by snad macecha ani nemluvila ke mně. Její slova zněla zdálky
a zastřeně. Zdálo se mi to, nebo jsem opravdu roztrhaným šátkem na Popelčině hlavě zahlédl sluncem zalitou louku? Mohla by to být…?

Macecha si klidně mohla mluvit o špindíře, pro mě existovaly už jen studánky modrých očí, do kterých jsem se vpíjel. Dívčiny nohy byly bosé. Nebylo tomu ale tak dávno, co obouvaly ty nejmenší střevíčky a klouzaly v nich po parketu zámeckého sálu.

„Popelko!“ zavolal jsem.

Dívka se otočila, upustila vědro a zrychlila krok, aby mi už už zmizela z dohledu.

Vyběhl jsem za ní.

„Popelko! Popelko, počkej! Zkus si taky střevíček!“

Doběhl jsem na dvůr a rovnou před Popelkou poklekl. V očích, které ke mně shlížely, se zračil strach z macechy. Zároveň tam ale bylo ještě něco. Naděje…? Radost…? Dál jsem se neodvažoval pomyslet.

Vytáhl jsem střevíček a lehce ho nazul na nožku té nejkrásnější panence na zemi. Té nejkrásnější Popelce. Mé Popelce.

Ona při tom šeptala cosi o hejnu holubů a malé ořechové skořápce, kterou zdědila po své mamince. Mluvila o kouzlu, které s půlnocí pominulo. Jejím slovům jsem moc nerozuměl, ale výrazu těch očí, úsměvu na její tváři a hlavě malinko skloněné musel porozumět každý. Pro ni jsem byl princem. Jejím princem.

Na zámek jsme jeli spolu. Už nebylo kam spěchat: v lese jsme počítali na stromech šišky
a větvovím jsme se dívali na bílá oblaka. Spolu jsme zůstali i na zámku, protože – jak se v pohádkách často říká – pokud nezemřeli – a my jsme nezemřeli – žijí tam spolu šťastně dodnes.

2018/2019