O prosperitě, jednom malém městečku a babičce Stodůlkové

Babička Stodůlková bydlela skoro na okraji malého městečka v domku s terasou a zahradou. Měla vlasy bílé jako sníh a nosila je zastřižené na ježka. Oblékala si rifle, trička a mikiny a každou chvíli vyrážela s trekovými holemi do přírody za městečko. Jindy odpočívala na terase u oblíbené kávičky a nikdy se jí neomrzel pohled na „Everest“, který se zvedal kousek za městem. Ten kopec se ve skutečnosti jmenoval Šibeniční vrch, kdysi ve středověku byl úplně holý a stávala na něm šibenice, na které se zhoupl nejeden tehdejší zlosyn. Dnes mu ale nikdo neřekl jinak než Everest, protože to byl široko daleko jediný kopec, který se zvedal nad okolní krajinu a díky tomu jménu se zdál i trochu vyšší, než ve skutečnosti byl. Byl porostlý hustým smrkovým lesem, a když v létě pořádně zapršelo, rostlo v něm plno hub. Babička Stodůlková je nosila ze svých vycházek a sušila je, nakládala, vařila z nich výbornou, hustou bramboračku a taky houbový guláš. Chodila tam na borůvky, ze kterých pekla veliké, kulaté a nadýchané borůvkové koláče, jindy si z lesa přinesla plno malin, a uvařila z nich marmeládu, co se krásně rozvoněla létem, když venku ležely závěje sněhu. 

Městečko, kde žila babička Stodůlková, se podobalo mnoha jiným městečkům. Mělo hlavní ulici a park a náměstí. Na hlavní ulici byla samoobsluha paní Veselé, kam si lidé chodili kupovat potraviny. V samoobsluze byla jedna pokladna, ale fronty u ní bývaly jen před vánočními svátky. Na protější straně hlavní ulice bylo papírnictví pana Ryšavého. Hned vedle měl pan Ryšavý ještě malou tiskárnu. Ale ta fungovala jen občas a na požádání, když někdo potřeboval natisknout svatební oznámení, nebo parte. Pan Ryšavý bydlel nad papírnictvím v domě, který získal v restituci, jehož fasáda měla neurčitou barvu a valnou část bílého laku z dřevěných oken si odnesl čas. U parku pod náměstím stála škola, kterou řídila paní ředitelka Pilná a kam chodily všechny děti, co jich v městečku bylo. Malá pošta na rohu náměstí nabízela spoluobčanům dvě přepážky a do ulic vysílala jednu poštovní doručovatelku.

Na náměstí stál Dům služeb, který v akci Z postavili obyvatelé městečka ještě za minulého režimu. V Domě služeb byla knihovna, holičství a kadeřnictví paní Evy a společenský sál, který se střídavě a podle potřeby proměňoval na kino, divadlo nebo plesový sál. Na náměstí byla také restaurace, kterou vlastnil pan Sádlo a které místní neřekli jinak, než hospoda. Při životě ji držela polední meníčka, která tam ve spěchu zhltli úředníci nebo dělníci z nejbližšího okolí a pár odpoledních štamgastů, kteří sem chodili na pivko a panáčka. Nejdůstojnější budovou na náměstí byl obecní úřad, kde zrovna starostoval pan Hájek, který před volbami slíbil, že pozvedne prosperitu městečka.

Pan starosta Hájek byl muž kolem padesátky, dost při těle a neustále rudý v obličeji, jako by právě proběhl městečkem z jednoho konce na druhý. Ale neproběhl. Pan starosta Hájek měl krásné, stříbrné Audi, které s ním bylo téměř srostlé. Kam se hnul, tam bylo i jeho Audi. Neustále něco vyřizoval a účastnil se jednání a zasedání, nebo recepcí a slavnostních ceremoniálů. Někdy ho doprovázela manželka Agáta, která byla velmi vysoká, velmi hubená a měla krásné, červené Audi. Pana starostu Hájka nikdy nikdo neviděl na vycházce s trekovými holemi. A když si konečně vzal dovolenou, odlétal se svou hubenou manželkou Agátou na exotická místa jako Srí Lanka nebo Mexiko.

Jednou zase babička pila svoji kávičku na terase. „Dobrý den, paní Stodůlková,“ pozdravila babičku přes plot poštovní doručovatelka paní Laskavá. Bylo jí něco málo přes třicet a byla vdova. Od doby, co se jí muž začal ztrácet před očima, usadil se jí v obličeji utrápený výraz a už nezmizel. Nebylo divu, starala se sama o tři děti. V myšlenkách se každou chvíli zabývala tím, jak vystačit s jednou výplatou. Jak zaplatit byt, plyn, elektřinu, dětem obědy ve škole. Kačence z tenisek do tělocviku koukají palečky, Honzík už zase vyrostl z riflí a na Kubovi ponožky jen hoří.

„Jak se daří?“ odpověděla babička Stodůlková na pozdrav, i když dopředu věděla, že uslyší jen nářky. Člověk musí občas upustit páru, říkala si, jen ať se chudák ženská vypovídá.

„Ale - lítám jako poštovní holub a na konci směny necítím nohy. A když přijde výplata, člověk by se rozplakal.“ Paní Laskavá doprovodila řeč mávnutím ruky, jako by odháněla dotěrnou mouchu.

 „A to si představte, paní Stodůlková, že naši poštu chtějí zrušit! Prý bude jen přepážka na obecním úřadě, a jen tři dny v týdnu. To víte, dopisy ani pohledy už lidi neposílají. Všechno se vyřizuje esemeskama a mejlama. Roznáším akorát úřední dopisy a důchody. Noviny odebírá z celého městečka pár lidí, na prstech bych je spočítala. Každý se na zprávy radši podívá v televizi nebo na internetu. A co je telegram nebo korespondenční lístek, to by se snad mělo uvádět v encyklopedii stejně jako nějaký vyhynulý druh zvířat. Co si jen počnu, když přijdu o místo?“ zakončila litanii utrápeným povzdechem paní Laskavá.

„No, neříkejte, to jsou věci,“ kroutila babička Stodůlková hlavou. Pak paní Laskavé nabídla: „Brzy bude dozrávat rybíz, a pak třešně a jahody. Pošlete ke mně Kačenku, natrhám jí do bandasky a můžete dětem upéct bublaninu, nebo uvařit ovocné knedlíky.“ Paní Laskavou nabídka očividně potěšila. Poděkovala, ale pak už se s babičkou rozloučila, protože jí ještě neskončila směna a musela lítat po městečku jako poštovní holub.

Druhý den ráno babička Stodůlková vzala trekové hole, batůžek se svačinou a čajem a vyrazila na jednu ze svých vycházek za městečko, do lesa na Everestu. Prošla okolo velkého mraveniště a objalo ji přítmí vzrostlých stromů. Vzduch voněl smrkovým jehličím a z dálky se neslo bušení datlího zobáku do kůry kteréhosi stromu. Trekové hole se pomalu, ale pravidelně zapichovaly do hlíny lesní cesty a vyhýbaly se spadaným šiškám, kterých tu bylo nespočet. Vedle cesty překotně přes kameny poskakoval bublavý potůček. Tu a tam se v něm zlatě zaleskly sluneční paprsky, jimž se podařilo proniknout korunami stromů. Babička vdechovala vůni lesa a poslouchala všechny jeho zvuky. Byla to hudba, kterou sem chodila poslouchat celý život a která jí přinášela klid a dobrou náladu. Vydala se k malé mýtince, porostlé hebkou lesní travou, kolem níž se to na konci léta bude černat ostružinami. Tady vždycky sedávala na starém pařezu a jedla svačinu.

Dnes ale na mýtinku nedošla. V dálce za zády uslyšela dýchavičný zvuk traktoru. Ustoupila z lesní cesty, aby traktor mohl přejet. Ke svému úžasu zjistila, že nejede sám. Za ním výhrůžně vrčel další traktor s drapáky a na konci toho průvodu kodrcavě nadskakoval nízký náklaďák naložený motorovými pilami, kácecími klíny, sekyrami, navijáky a lany. Lesní dělníci s úsměvem babičce zamávali. Ráda by se zeptala, kam s tou výzbrojí jedou, ale v rachotu motorů by stejně nebylo nic slyšet. Ještě nebylo poledne a celým lesem se ozývaly rány sekyrou, úporné vytí motorových pil a zoufalé praskání kmenů stromů, které se řítily k zemi. Když větve jejich korun plácly o zem, znělo to jako poslední výdech.

Celé léto jezdili dřevorubci a lesní dělníci do lesa na kopec a babička Stodůlková ze své terasy pozorovala, jak pomalu z Everestu mizí les. Nejdříve v něm byla jen malá lysinka, pak průsek a nakonec se nad okolní krajinu zvedal holý kopec.

Brzy na to pak babička Stodůlková začala ve své schránce nacházet různobarevné letáky. Některý den byl ve schránce jen jeden, jindy i pět. Z nich se babička dověděla, že pan Ryšavý nabízí tisk pozvánek, vizitek a oznámení také v 3D provedení. Paní Veselá doporučuje obyvatelům městečka, aby vyzkoušeli úžasnou brazilskou kávu v plechové dóze, nebo delikatesní krabí maso v konzervě z ojedinělé dodávky. Pan Sádlo oznamoval, že jeho restaurace zhotoví obložené chlebíčky a obložené mísy na rodinné oslavy a také denně přiveze domů obědy důchodcům a invalidům. Dům služeb informoval o divadelních představeních a koncertech vážné i populární hudby, které zajistil pro obyvatele městečka z různých koutů republiky. Knihovna zvala na přednášky, besedy a výstavy. Babička Stodůlková byla sice ráda, že se dovídá tolik zajímavého, ale její srdce bylo smutné. V každém letáku viděla jednu smrkovou větvičku z lesa na Everestu, který ji tolikrát objal svou štědrou náručí. Bylo jí líto krásného lesa. A tak pestrobarevné letáky poctivě odkládala do krabice v předsíni vedle vchodových dveří. Potěšilo ji, když se z jednoho letáku dověděla, že sběrový papír mohou obyvatelé městečka odnášet do kontejneru v šatně školy. Zařídila to paní ředitelka Pilná a hned také vyhlásila pro děti ve škole soutěž o nejlepšího sběrače. Ten za odměnu dostane blok a pastelky a taky kopací míč nebo badmintonovou soupravu. Snad tak lesu prodloužím život, pomyslela si babička Stodůlková vždycky, když do kontejneru ve škole vkládala další úhledně svázaný balíček letáků, které už skončily svůj jepičí život.

Příští jaro zase seděla babička se svou kávičkou na terase a smutně se dívala na holé svahy Everestu. „Dobrý den, paní Stodůlková,“ pozdravila ji přes plot poštovní doručovatelka, paní Laskavá.

„Jak se daří?“ odpověděla jí babička Stodůlková na pozdrav a čekala na příval lamentací.

„Ale, lítám jako poštovní holub a na konci směny nohy necítím,“ začala řeč svým obvyklým rčením paní Laskavá. „Vyfasovala jsem navíc tašku na kolečkách plnou letáků, které musím roznášet. Přijali jsme dokonce ještě jednu poštovní doručovatelku. Já roznáším v jedné půlce a ona v druhé půlce městečka. Ale aspoň vím, že poštu nezruší a nepřijdu o místo.“  A paní Laskavá doprovodila řeč mávnutím ruky, jako by odháněla dotěrnou mouchu.

„Představte si, paní Stodůlková,“ pokračovala paní Laskavá, „ v tiskárně pana Ryšavého pracuje na stálo jeho syn a má otevřeno každý den v týdnu. V baráku nad papírnictvím nechali Ryšaví udělat novou fasádu a vyměnit okna za plastová. A paní Veselá přidala do samoobsluhy druhou pokladnu. Prý aby lidi nemuseli dlouho čekat. Taky si otevřela další prodejnu potravin na opačném konci městečka. I paní Eva z kadeřnictví mi říkala, že přijala další sílu. Teď, co je každou chvíli nějaký program ve společenském sále, dveře se u nich netrhnou. Jo, a pan Sádlo nechal před hospodou udělat venkovní posezení. A má tam pořád plno, co je teď venku pěkně.“ Sypala ze sebe paní Laskavá, jako by pro samé novinky ve městečku zapomněla na své vlastní starosti.

„No, neříkejte, to jsou věci,“ kroutila babička nad těmi novinkami hlavou. Pak paní Laskavé nabídla:  „Brzy bude dozrávat rybíz, a pak třešně a jahody. Pošlete ke mně Kačenku, zase jí natrhám do bandasky.“ Na paní Laskavé bylo vidět, že ji nabídka potěšila. Usmála se, poděkovala, ale pak se s babičkou rozloučila, protože jí ještě neskončila směna a musela lítat po své polovině městečka jako poštovní holub.

Babička zůstala na terase sama. Pomalu dopíjela kávu a přebírala v hlavě novinky, které se od paní Laskavé dověděla. Při každém pohledu na znásilněný a obnažený Everest jí však v ústech káva hořkla. Teď budu muset jezdit na vycházky s trekovými holemi o hodně dál za městečko vlakem, uvažovala posmutněle. Pak vstala a s těžkým srdcem z terasy přenesla nejdříve plastové židle a pak i plastový stůl pod košatou třešeň, odkud měla výhled na všechno, co se zelenalo, kvetlo a plodilo v její zahradě.

Tou dobou pan starosta Hájek seděl se svou hubenou manželkou Agátou v letadle. Spokojeně přemýšlel o tom, jak se mu daří plnit předvolební slib, jak se mu podařilo pozvednout prosperitu v jeho městečku. Letěl na zaslouženou dovolenou do Dubaje.

2016/2017