O perníkové chaloupce

Ten večer jsem se necítila dobře. Uvařila jsem vývar z krys, ale nechutnal mi. Měla jsem chuť na pořádný kus masa. Všude kolem byl jen perník a na ten už jsem se nemohla ani podívat. Kdy já jsem se naposledy pořádně najedla? Snad ta pečínka z mladého hajného…? Ale to bude dobrých padesát let. Od té doby se tady žádný člověk neobjevil.

Vtom něco zašramotilo. Jako by mi někdo lezl na střechu. Chvíli jsem si myslela, že to jsou veverky a schválně mi odlupují perník ze střechy. Potvory, až je chytím, tak si je upeču.

Poslouchala jsem a došlo mi, že to nejsou veverky. Slyšela jsem dětské hlasy. Že by se
na mě usmálo štěstí a konečně si dám do nosu?

Vyšla jsem ven a uviděla dvě děti – chlapce a děvče.

„Kdo mi to tady loupe perníček?“ zeptala jsem se co nejlíbezněji, abych je nevystrašila. Děti mi tichounkým hlasem odpověděly, že je to jen větříček. 

Já jim dám větříček! Dělala jsem, že je nevidím a šla do chaloupky zatopit v peci. Nachystala jsem si pekáč a těšila se, až si kluka upeču. Holku si nechám jako služku. Je hubená, a než bych ji vykrmila, trvalo by to dlouho.

Asi si mysleli, že mě napálili, a klidně pokračovali v loupání.

Otevřela jsem dveře a znovu se zeptala: „Kdo mi to tady loupe perníček?“

Děvče stálo dole a chytalo do zástěrky perníky, které jí chlapec házel ze střechy. Řekla jsem jim, aby se nebáli a šli dál.

Když vešli dovnitř, nabídla jsem jim další perníky a už jsem si představovala, jak si pochutnávám na pečínce. Začaly mi téct sliny. Polkla jsem a zeptala se: „Kde se tady berete?“

Moje budoucí služka začala vyprávět, že bratr se jmenuje Jeníček a ona že je Mařenka. Zabloudili v lese, když šli na jahody, a pak viděli světýlko, a to je dovedlo až k chaloupce. Měli obrovský hlad, a tak si utrhli pár perníčků.

Tím mě, holčičko, nedojmeš, pomyslela jsem si, ale řekla jsem: „Přiložím do pece, aby vám nebyla zima.“

Když se oheň rozhořel, poprosila jsem Jeníčka, aby mi podal lopatu. „Jeníčku, sedni si na ni a podívej se, jestli dřevo v peci dobře hoří,“ řekla jsem.

Jeníček se na mě vystrašeně podíval a řekl, že neví, jak se na lopatě sedí. A Mařenka chtěla, ať jim to ukážu. To by mě zajímalo, co ty dnešní děti učí… No nic, když jsou tak hloupé, předvedu jim to.

„Hezky pevně podržte lopatu a já vám ukážu, jak se na ní sedí.“ Vylezla jsem na lopatu
a zrovna, když jsem chtěla zaujmout správnou polohu, tak mě ty bestie strčily do pece a zavřely za mnou dvířka.

Bylo to peklo. Než jsem si vzpomněla na správné kouzlo, jak uhasit oheň, chytly mi vlasy
a páchlo to, jako by se pálila kůže. Však se taky pálila!

Když jsem se konečně dostala z pece ven, všechno mě bolelo, měla jsem hlad a děti byly samozřejmě pryč.

2018/2019