O mně
Jsem žena. Je mi 44 let, pro dvacetiletého stará, pro sedmdesátiletého mladá. Myslím si, že jsem tak v polovině života. Doufám v to. Mé vlasy jsou černé, ale jen proto, že si je barvím. Jinak jsou už prošedivělé. To mám prý po otci. Měřím 177 cm. Když chci ale vyndat zimní boty z nejvyšší police skříně, tak jsem malá. Vážím něco přes 70 kg a podle trendu dnešního světa jsem tlustá. Podle mojí mamky bych mohla přibrat. Oči mám hnědé. Už nejsou tak bystré jako kdysi. Brýle na čtení i do dálky se staly mou součástí. Uši mi slouží dobře. Zatím. Vlastním diplom z vysoké školy, ale stejně spoustě věcem nerozumím.
Jsem matkou jednoho syna. Pochopila jsem, že by měl být můj do jeho osmnácti let. Pak už bude patřit sobě. Takže mi zbývají čtyři roky. Svého muže jsem si vzala před dvaceti lety. I když přesně nevím, jak mám výraz „vzala“ chápat. Vzít si můžu housku se salámem a sníst ji k večeři.
Co s určitostí vlastním, to vím přesně, neboť mi na to byla vystavena kupní smlouva. Kromě auta a domu tam patří i mí dva psi. Předmět kupní smlouvy: pes. Opravdu divné. A aby nebylo pochyb o vlastníkovi, mají pod svými kožíšky vložené čipy. V kuchyni v šuplíku kuchyňské linky leží schovaný paragon na papouška. Jedenkrát Aagapornis fisher, 280,- Kč. Vlastně nevím, proč tam ten paragon schovávám. Možná, kdyby mi papoušek uletěl. Přišla bych do obchodu a řekla: „Bylo s ním něco špatně. Uletěl. Chci jiného.“
„Pták a uletěl? Tak si kupte raději krysu,“ odpověděl by prodavač.
Nerada počítám peníze. Ráda počítám korálky. Navlíkám jeden za druhým a tvořím další a další náhrdelníky. Na malé plátno namaluji moře a pod slunečníkem postavu. Miluju ten pocit, když se to povede. Neobejdu se bez společných chvil s manželem a synem. Cítit sounáležitost je povznášející. S potěšením chodím na procházky mezi pole. Jsem tam volná a svobodná. Nic mě netíží. Ráda medituju. Svět za zavřenýma očima mě naplňuje klidem a rovnováhou. Ráda se učím se novým věcem. Posouvají mě dál. Díky nim pak vím, kdo jsem. Mám se ráda a mám ráda i ostatní. To jsem já.