O kramaření a šmejdění

Někdy se stalo, že jsem přijela k babičce na prázdniny a můj parťák, bratranec Zdenda, tam nebyl. Prožíval zrovna dobrodružství v pionýrském táboře nebo na dovolené s rodiči. To pak dny u babičky ubíhaly velmi pomalu. Můj pohyb jasně ohraničoval plot babiččiny zahrady a dvorka. Neměla jsem tam svoje hračky, ani kamarády. Tehdy mi babička – k ukrácení dlouhé chvíle - dovolila kramařit.

 Třeba mi přinesla úhledný komínek časopisů Praktická žena a řekla mi, ať si vyberu svetr, který mi uplete pod vánoční stromek. Časopis Praktická žena inspiroval tehdy výhradně k pletení, háčkování a vyšívání a já měla ruční práce ráda. Vyšívat a háčkovat mě naučila maminka, předtištěné dětské vyšívání jsem měla mezi hračkami snad od první třídy, plést mě později naučila babička. Krásné modely a předlohy v babiččiných časopisech jsem studovala nesmírně ráda.

Jindy mi babička přinesla z půdy velkou krabici plnou pohlednic. Byly na nich krásné, barevné, kreslené obrázky. Zimní a vánoční, velikonoční, nebo různé kytice a květiny. Připadalo mi zvláštní se jimi probírat, vždyť většina z nich byla starší než já. Podle dat na razítku nebo textu dokonce až ze začátku 20. století.

Někdy mi babička dovolila „udělat pořádek“ v bratrancových hračkách. Měl pro ně v kuchyni vyhrazené poličky v kredenci. To bylo panečku eldorádo! Měl úplně jiné hračky, než jsem měla já doma a zabavila jsem se s nimi na dlouhé hodiny.

Jednou mi babička půjčila panenku, kterou vylovila z hloubi svého prádelníku. Panenka byla asi 50 cm velká, měla pohyblivé klouby v loktech a kolenou, porcelánovou hlavičku s opravdovými vlasy a na sobě měla krásný hanácký kroj. Byla jsem tak nadšena, že mi babička dovolila, abych si ji odvezla domů. Ale maminka moje nadšení nesdílela a hodně hubovala. Nakonec se smířila a slíbila, že panence kroj vypere. Víc jsem už panenku neviděla. Ani nevím, co se s ní stalo. Dodnes mi ji ale připomíná malý kapesníček s věnečkem, vyšitým neuvěřitelně drobným křížkovým stehem.

Když jsem povyrostla a už mě nebavily hračky, navrhla mi jednou babička, abych udělala pořádek v šatstvu odloženém na půdě. Stál tam sekretář z babiččina prvorepublikového parádního pokoje. Připadalo mi, že i když je odstrčený a opuštěný v koutě půdy, zůstává v něm noblesa a důstojnost doby, kdy ho vyrobili. V sekretáři bylo plno oblečení, ze kterého už bratranec Zdenda vyrostl. Třeba dupačky, které mu oblékali, když byl ještě miminko. Napadlo mne, že i já jsem určitě měla takové dupačky. Vždyť bratranec je jen o rok a půl starší než já! Nebo modrobílý svetr. Vybavila se mi vzpomínka, jak ho teta, Zdendova máma, jednou o prázdninách pletla. Všechny tyto kousky šatstva čekaly v tichu půdy na svoji další příležitost. Nejpravděpodobnější bylo, že je rozstříhají na hadry a umyjí s nimi okna nebo podlahy.

V době, kdy jsem hodně četla, a táta mi proto žertem říkával „gaučové dítě“, mi babička dovolila šmejdit v knihovničce bratrancových rodičů, která stála v jejich obývacím pokoji. Seděla jsem na koberci, který kdysi vyrobila babička, a četla si názvy knih. Když mě některý zaujal, knihu jsem vytáhla, prohlédla si obrázky, přečetla úryvek či celou kapitolu a knihu zase zařadila na její místo.

   Byla tu řada románů Julese Verna, který byl tehdy snad jediným u nás vydávaným autorem vědecko-fantastických románů pro mládež. Stejné romány jsme měli i v knihovničce doma, takže u babičky příliš neupoutaly moji pozornost. Ale našla jsem tam hodně románů s tematikou 2. světové války, které rád četl strýc Zdenda, a také zamilované romány, které zase ráda četla teta.

   Chodila jsem snad do šesté třídy a v našich kinech zrovna začali promítat filmy o Old Shatterhandovi a Vinnetouovi s Pierrem Bricem a Lexem Barkerem v hlavních rolích. A já jsem v knihovničce v Kojetíně objevila poklad – celou sérii knih Karla Maye o Old Shatterhandovi. Nejen v příbězích z Ameriky s Vinnetouem, ale i odjinud. Zvláštní na nich bylo, že byly vydány v době první republiky. Pobyt u babičky mi na jejich přečtení tehdy nestačil.

   U babičky jsem četla rodokapsy v jejich původních, sešitových vydáních, které strýc vylovil také někde na půdě. Poprvé jsem se tu setkala i s Rychlými šípy, v jejich prvorepublikové, „komixové“ podobě. Hluboko do paměti se mi vryla knížka Srdíčko, kterou jsem dokonce měla i nějakou dobu půjčenou doma. Byly to vlastně svázané prvorepublikové časopisy pro děti, které se jmenovaly Srdíčko. I když byly jen černobílé, moc se mi líbily. Byly v nich různé hlavolamy a hádanky, nebo kurz pro malé kouzelníky, podobný kurzům Pavla Kožíška z konce 20. století, a různé pohádky. Dodnes si pamatuji pohádku o tom, jak se na světě objevily houby.

  To bylo tak: jednou zase putoval Pán Bůh se svatým Petrem po Zemi. Bylo už poledne a oběma notně kručelo v břiše. Procházeli však zrovna lesem a nikde na dohled nebylo lidské obydlí. Tu si svatý Petr, který kráčel ve stopách Pána Boha, vzpomněl, že si do kapsy včera při večeři u jednoho chalupníka schoval skývu chleba. Strčil ruku do kapsy, ulomil kousek a dal do úst. Sotva začal žvýkat, otázal se Pán Bůh, aniž se k němu obrátil: „Co to jíš, svatý Petře?“

   Svatý Petr rychle vyplivl rozžvýkané sousto do dlaně a nenápadně ho z ní vytřásl do lesní trávy.

„Nic, Pane bože, nic,“ pospíšil s odpovědí.

Šli dál a hlad svíral útroby svatého Petra stále silněji. Znovu v kapse ulomil kus skývy a dal sousto do úst. A znovu, dřív, než ho stihl polknout, se ho Pán Bůh, aniž se k němu obrátil, zeptal: „Co to jíš, svatý Petře?“

A svatý Petr, stejně jako prve, vyplivl sousto do dlaně, z ní ho vytřásl do lesní trávy a Pánu Bohu odpověděl: „Nic, Pane Bože, nic.“

Tak se to opakovalo několikrát, dokud skýva chleba v Petrově kapse nedošla. Tehdy se Pán Bůh zastavil, obrátil se ke svatému Petrovi a řekl: „Protože jídlo je boží dar, nebylo by správné, aby všechna ta sousta, která jsi vytřásl do trávy, vyšla vniveč. Po věky zůstanou na zemi v lesní trávě a lidé jim budou říkat houby. Ale stejně jako ty jsi je měl v ústech a nenajedl ses, ani lidé se hub nenají, i kdyby jich snědli sebevíc.“

2017/2018