O Karlíkovi, kterému se nechtěla učit písmenka

Karlík byl obyčejný kluk. Měl po mamince krásně rezavé vlasy, pihovatý nos a ještě několik pih v obličeji. Když skončily prázdniny, začal chodit do druhé třídy. Na vysvědčení z první třídy ale neměl samé jedničky, měl tam trojku ze čtení a psaní. Ne, že by byl hloupý, jenom se mu nechtěla učit písmenka.

„Proč se mám učit každé písmenko víckrát?“ ptal se maminky, když se zlobila, že nechce číst ze slabikáře, nebo se mu pro změnu nechtělo do domácího úkolu, když měl do sešitu psát slabiky a slova. „Kdo to vymyslel takové složité? Velké tiskací a malé tiskací a ještě velké a malé psací? K čemu mi to bude? Když po někom něco chci, tak mu zavolám mobilem. Nebo mu pošlu sms. A tam nepotřebuju žádná psací písmena! Anebo mu pošlu mail. A to si v počítači zase nastavím 'opravit' a hned mám všechno správně!“ rozumoval, až hrozilo, že od maminky chytí pohlavek.

Z předmětů ve škole měl Karlík nejraději kreslení. Tatínek mu koupil velký blok, do kterého si Karlík každou volnou chvilku kreslil. Nejraději ze všeho zvířátka. Taky měl rád filmy o zvířátkách. Však jich na DVD měl doma spoustu. Třeba Dobu ledovou a Madagaskar, Hledá se Nemo, Soví strážce a ještě i jiné, na které si teď hned nevzpomenu. 

Karlík bydlel s maminkou a tatínkem v pěkném bytě na sídlišti. Ve stejném patře měl byt i pan Vrána. V bytě sice bydlel sám, ale osamělý nebyl. Pracoval jako ošetřovatel zvěře v zoologické zahradě, která byla na opačném konci města. Mezi zvířátky trávil každý den a měl je moc rád. Když ho Karlík potkal, vždycky byl nedočkavý na novinky ze zoo, které se od pana Vrány doví.

„Dobrý den, pane Vráno,“ nejdřív slušně pozdravil.

„Ahoj Karlíku,“ odpověděl pan Vrána.

„Jak se vede zvířátkům v ZOO?“

„Dnes jsme ošetřovali vydry. Dva samečci se poprali o samičku a pěkně se podrápali a pokousali.“

„A uzdraví se?“

„To víš, že uzdraví, tobě se taky zahojí odřené koleno, když spadneš z kola. Ale mám ještě jednu novinku. Žirafám se narodilo miminko. Ale nemysli si, i když je to miminko, je to pořádně velký chlapík! Tak se přijď podívat. Uvidíš ho ve výběhu ve společnosti ostatních žiraf.“

   Karlíkovi se rozsvítily oči. V zoologické zahradě byl už mockrát, ale stejně se tam pokaždé těšil. Maminka mu koupila průkazku, na kterou mohl do ZOO celý rok, kdy si jen vzpomněl. Ale musel vždycky maminku uprosit, aby si udělala čas a doprovodila ho, protože byl ještě moc malý na to, aby tam šel sám.

 Jednou v zimě přišel Karlík ze školy domů a maminka ho přivítala jinak, než obvykle:

 „Představ si Karlíku, pan Vrána nešťastně upadl, zlomil si ruku a má ji v sádře. A protože se jednou zdravou rukou nedokáže postarat o zvířátka v zoo, bude teď nějakou dobu doma, dokud se jeho ruka neuzdraví. Já jsem mu dnes byla nakoupit. Ty se máš za ním taky stavit, aby mu prý nebylo doma smutno.“

Od toho dne navštěvoval Karlík pana Vránu často. Obvykle přišel s maminkou, která panu Vránovi nesla vyžehlené prádlo, nebo mu šla umýt nádobí a vytřít. Přinesl mu pokaždé obrázek nějakého zvířátka, které nakreslil a pamatoval si je ze zoo. Jednou to byl slon, jindy želva a jindy zas medvěd nebo papoušek. Pan Vrána vždycky něco zajímavého nebo veselého o tom zvířátku věděl a Karlíkovi vyprávěl.

„Nemohl bys zajít do zoo a zjistit co je tam nového?“ překvapil při jedné návštěvě Karlíka otázkou pan Vrána. „Jsem zvědavý, jak se zvířátkům beze mne daří.“  Karlík byl rád, že se na něho pan Vrána obrátil s tak důležitým úkolem a hned začal přemlouvat maminku, aby s ním co nejdřív do zoo zašla. 

Nemohl se dočkat víkendu. Konečně tu byla neděle a maminka doprovázela Karlíka do zoo, aby mohl panu Vránovi vyprávět nejčerstvější novinky. Protože v zoo byl Karlík častým hostem, dobře věděl, kde mají pavilon hroši nebo opičky, i kde přebývá sova pálená a jiní okřídlení dravci.

Sotva vešli branou dovnitř, Karlík se rozhlédl. V rybníčku u vchodu se majestátně procházeli na dlouhých nohou plameňáci a načechrávali si důležitě oranžové peří. Karlík k nim šel blíž. Všiml si, že kromě volavek jsou v rybníčku i jiní, menší ptáci. Chtěl si přečíst na cedulce, jak se ti ptáci jmenují, ale moc se mu to nedařilo.

„Tohle je b nebo d? A které z těch písmen je h a které k?“ brumlal si pod nos.

„Je tu napsáno, že to jsou husičky vdovky a že se jim v zoo dobře daří, protože se jim loni vylíhlo patnáct mláďat,“ přispěchala rozpačitému čtenáři na pomoc maminka.

I v expozici domácích zvířat Karlíka písmenka dlouho trápila. Nakonec se maminka ustrnula a přečetla mu: „Tradičně uprostřed zimy se narodilo mládě ovci domácí. V únoru se narodilo šest selátek prasete domácího. Celá prasečí rodinka chodila každý den ven, jen když bylo nevlídné počasí, zůstávala selátka raději pod střechou.“

Než Karlík s maminkou prošli celou zoologickou zahradu, dozvěděl se spoustu věcí. Třeba, že se v opičím pavilonu narodila malá opička makak. Také že hroši a velbloudi dvouhrbí mají mláďátka. Ale protože velbloudům zrovna přestavují pavilon, Karlík malé velblouďátko neviděl. Musí si na ně počkat do příští návštěvy zoo. Všechny ty zajímavé věci byly napsány na cedulkách u příslušného zvířátka. Ale protože Karlíkovi se v první třídě nechtěla učit písmenka, teď by se toho moc nedozvěděl. Ještě že měl s sebou maminku!

Na zpáteční cestě domů byl Karlík nezvykle potichu. Přemýšlel o tom, kolik má ze zoo pro pana Vránu novinek. Ale také o tom, že umět písmenka je důležité, protože vždycky nebude vedle něho maminka, která mu s nimi pomůže. Najednou chytil maminku za ruku: „Mami, slibuju ti, že do konce školního roku budu umět pořádně psát všechna písmenka a naučím se číst skoro jako ty!“

Maminka se na Karlíka usmála. Pohladila ho po rezavých vlasech a lehce ho ukazováčkem cvrnkla po pihovatém nose.

Dělala to tak vždycky, když jí Karlík udělal radost.

2017/2018