O hněvu, vzteku a zbytečných bitvách

Přemýšlím, co mě vytáčí, jak často a na koho se vztekám. Co vlastně v návalu  zlosti cítím. Proč se svými náladami nechám takhle manipulovat a co můj vztek spouští. Jak asi vypadám před nestranným pozorovatelem? Směšně – to je jasné.

Rozzlobit se umí každý. Je to jednoduché, stačí, že venku prší. Jindy je zase moc horko. Ručička na váze ukazuje zase víc než minule. Dítě chce po vás kapesné. Došlo kafe. Nejede internet. Vybil se telefon. Pokud jste vůči tomuhle imunní, zaručeně vás rozčertí večerní televizní zprávy. Nespí se po nich dobře a ráno se nechce vstávat. Budík by mohl vyprávět.

Já bývám vesměs nad věcí, nevztekám se na svět. Zřejmě to souvisí s povahou a temperamentem. Nevím, do jaké skupiny patřím, ale nejdál mám určitě k cholerikům.

Takových, povzbuzených alkoholem a frustrací, potkávám spoustu při sportovních utkáních. Fotbalista špatně přihraje a diváka dvě řady pode mnou to rozpálí doběla. Zvedne se, na čele mu naběhne žíla a řve jak tur. Přitom máchá rukama a zatíná pěsti jako smyslu zbavený. Mozek mu zřejmě jede v of-lajn režimu a srdce mu buší rychleji než hráčům na hřišti. To je výkon! 

Chrlit nadávky vydrží několik desítek sekund, viditelně mu gejzír vulgarit uleví. Vypadá to, že je mu jedno, co si lidé myslí. Když se vyzuří, kouká kolem sebe a hledá pochopení: „No, nemám pravdu? Vždyť se na to nedá dívat. A za tohle berou miliony!“ V duchu si říkám, co si asi kompenzuje. A zdali tak mluví i doma s manželkou, pokud nějakou má…

A co teprve, když v hádce druhá strana reaguje také? Přitom nelze říci, že by se slovní rozepře nedala vést na úrovni, konstruktivně. Soupeři si vzájemný nesoulad vysvětlí a situaci vyřeší. Jindy se však může i banální problém rozrůst do obrovských rozměrů – třeba když jeden vyčítá druhému několik let staré nešvary, na které už druhý zapomněl, anebo si je ani nikdy neuvědomil. Zvýšené hlasy někdy střídá pláč a pak už verbální argumenty nestačí a soupeři si začnou pomáhat fyzicky.  V lepším případě padne facka, v horším hází jeden po druhém, co mu zrovna přijde pod ruku. Černé kroniky jsou plné zpráv o podobných nešťastnících a nemusí skončit „jen“ s modřinami.

Já se dokážu zlobit nejčastěji sám na sebe. Hlavně, když mi něco nejde a zrovna se to ode mne jako od muže očekává. Třeba kdykoli mám doma něco opravit anebo smontovat. Tuhle přivezli mé sestře a švagrovi novou postel. Jenže bez návodu. Jakmile jsme si ho stáhli z internetu, který pochopitelně zrovna v tom čase stávkoval, zjistili jsme, že nám polovina součástek chybí. 
To mě upřímně řečeno taky nadzvedne - když někdo neudělá, co má. A co slíbil. Jenže mívám pochopení. Vím, že se taky dostávám do situace, kdy nestíhám, a štve mě, že zanedbávám věci, které jsou pro mne důležité. Pokud se cítím unavený a navíc jsem ve stresu, stačí mi málo a vzplanu jak sirka.

Jsem většinou klidný, troufnu si říci, že mám nadhled a jsem schopen empatie. Ale při sportu se můj slovník často mění. Probouzí se má soutěživost, touha vyhrát. Neodnáší to vybavení, neházím hokejkou nebo raketou. Ale slovně si ulevím. Někde jsem i četl, že nás baví rozčilovat se, protože to přináší určitý druh uspokojení. Něco na tom asi bude, řekl bych, že se často vztekají sobečtí lidé.

Psychologové zase doporučují nedusit v sobě, že se na někoho nebo na něco zlobíme. Na druhou stranu je dobré mít vztek pod kontrolou a být emočně vyrovnaný, protože afektované reakce otravují okolí. Rád si hledám v citátech, a tak jsem pátral i v těch, které se týkají hněvu. Jeden se mi hodně líbil: „Promluv v hněvu a bude to ta nejlepší řeč, které jsi litoval.“ Prý bychom se měli raději  

zhluboka nadechnout. A také nezapomínat na léčivou větu: „Omlouvám se.“

2016/2017