Noční můra

Babička je tajná agentka. Není sice vůbec tajná, ale ví, co paní Zakopčanová (naše sousedka) řekla, v kolik odešla do obchodu, co si koupila a jestli to bylo ve slevě. Ráda totiž pozoruje lidi.

Sedne si ke stolu a nenápadně sleduje, co kdo dělá. Okno má přímo vedle sebe, stačí jenom odhrnout záclonu a už vidí, co se kde děje.

Když jdu ráno do školy a babička je vzhůru, otevře balkonové dveře, zavolá na mě a zamává. A dívá se na mě, dokud nezajdu za keř u cesty – tam už mě totiž nevidí. Jenom tak stojí a kouká. Občas si na tajnou agentku hraje i odpoledne. Vracím se ze školy, jdu kolem keře, a sotva stojím na místě, kde mě babička může zpozorovat, otevře balkonové dveře a zavolá na mě. A zase mě sleduje, celou cestu až k domu. 

Jednou, když jsem seděla v jejím pokoji a bavily jsme se, babička se postavila k oknu, natáhla hlavu jako želva, aby lépe viděla, ale aby si jí nikdo nevšiml, a zamyšleně se zeptala sama sebe: „Anička myje okna. To bych je měla umýt taky, že?“ Anička je babiččina kamarádka, která bydlí naproti. A babička zřejmě nesnesla pomyšlení, že by se nějak odlišovala.

Připomněla mi školu. Jdu po chodbě a mám pocit, že si se mnou čas nějak podivně hraje: holka, která jde naproti mně, vypadá úplně stejně jako ta, kterou jsem před několika vteřinami míjela. Sportovní boty, vytrhané a znovu nakreslené obočí (které má asi vypadat dokonale, ale ve skutečnosti vypadá nepřirozeně a uměle), tuna očních stínů a linky, které končí až u toho příšerného obočí… A ta holka zdaleka nebyla sama. Takových teď běhá všude plno a všechny vypadají, jako by je někdo nakopíroval.

A já většinou jenom tak stojím vedle kamarádky, která zrovna říká, jak je hrozné, že jedna prvačka si koupila stejné triko jako ona, a přemýšlím o tom, jak se ty holky vlastně dokázaly domluvit, co se všem z nich líbí a co už ne. Nějak se přece domluvit musely… Jinak si nedokážu vysvětlit, proč nosí to samé a mají pocit, že to je to nejlepší.

Jestli to takhle půjde dál, nepoznám jednou ani vlastní rodiče. Bojím se, že jednoho krásného rána na mě budou u jídelního stolu čekat dva dospělí zmalovaní tak, že byste je ani nepoznali, s přehnaně upraveným obočím, neforemnou bundou a nejnovějším telefonem na stole.

2016/2017