Nepohádka o Červené karkulce

Byl krásný letní den. Slunce příjemně hřálo a vál teplý vítr. Les byl přesto toho dne nějak temnější.
Vlk byl ostražitý a větřil. Napjatě poslouchal. Slyšel pouze šumění lesa, cvrlikání ptáků, nic víc. Ale cítil její příchod. Nasál vlhký vzduch okolního lesa a čekal. Věděl, že se dneska dočká, že přijde.

Karkulka se pomalu blížila k okraji lesa. Bylo jí mizerně. Mračila se, bolela ji hlava a chtělo se jí spát. Už si vlastně ani nepamatovala, kdy ji bylo dobře, kdy měla chuť se usmívat. V lese ji ovanul chladný vzduch. Zhluboka se nadechla, ale úleva se nedostavila. Sedla si na nejbližší pařez, vzala hlavu do dlaní a snažila se zahnat bolest. Snad má u sebe nějaký prášek. Vždycky u sebe nějaký měla. Měla po kapsách celé hrsti prášků. Pamatuje si, jak je už jako malá kradla matce. Myslela si, že jsou to bonbónky…

Její matka.

Dneska už jí byla k smíchu. Byla to troska, která nějakým zázrakem byla pořád naživu. Pila, brala různé prášky a drogy od nepaměti. Jako malá přežila útok vlka a to byl údajně důvod její zkázy. Trauma, s kterým se nikdy nevyrovnala. Kecy. Byla to feťačka už od puberty a to, že se sjetá válela někde v lese a nic se jí nestalo, byl taky víceméně zázrak.

Karkulka našla nějaké pilulky a spolkla je. Kupodivu se úleva dostavila téměř okamžitě. To nebyla bolest hlavy, ale obyčejný absťák. Znovu se zhluboka nadechla a rozhlédla se. Byla už v lese a ani pořádně nevěděla, jak sem vlastně došla. Prášky jí dodaly energii. Věděla, že to dlouho nevydrží, a proto se raději vydala znovu na cestu.

Vlk pozoroval Karkulku. Byl to zvláštní pocit - byla tak blízko. Stačilo se jen natáhnout. Ale věděl, že není ta správná chvíle. Byla ještě moc na kraji lesa, protože slyšel auta na silnici. Navíc – chovala se divně. Na pařezu se chvíli svíjela, pak se hlasitě smála.
Vlk byl ostražitý. Musel být trpělivý.

Karkulce zazvonil mobil. Hele, stojím uprostřed lesa a je tu signál !?

„Tak ksakru kde jsi?“ Nesnášela ten tón, připomínal cirkulárku. Už jako malou ji odpuzoval.

„V lese.“

„Nebuď drzá. Už jsi k ní došla?“

„Ještě ne.“

„Tak se do háje neflákej a jak dorazíš, tak mi zavolej, jasný?“ Matka na odpověď nečekala.

Karkulka měla chuť hodit telefon do křoví. Nenáviděla svou matku, ale zároveň jí nedokázala nic odepřít. Proto se taky právě teď loudala lesem a šla za svou babičkou. Aby z ní zase vymámila nějaké peníze. Zase bude muset poslouchat kázání o zkažených životech a spoustě podmínek, které ani jedna z nich nikdy nedodrží. A věděly to všechny tři. Necítila se provinile. Její babička byla stará zapšklá ženská, která díky dědictví po svém manželovi žila v rozlehlém stavení uprostřed lesa se svou nenávistí vůči celému světu. Prý byla taková odjakživa. Karkulčinu matku odložila k různým chůvám, hned co se narodila. Svého muže utrápila a teď trápila lesní zvěř. Snad si těmi penězi kupovala svědomí. Ale čert to vem´. Bylo jí to jedno.

Vlk věděl, kam holka míří. Domu se vyhýbal nejen on, ale každý živý tvor v lese. Věděl, že ta ženská, co tam žije, si libuje v týrání a zabíjení. Nebylo jí nic svaté. Plížil se potichu k domu a srdce mu bušilo jako o závod. Začal přemýšlet, že ho bába musí jistojistě slyšet, jak mocně mu tlouklo srdce. Věděl, že se bude muset zbavit i stařeny, protože jestli zadáví holku, těžko ho nechá jen tak odejít. Ležel za stromem u chalupy a přemýšlel, jak zabít obě mouchy jednou ranou.

Ponořený do svých myšlenek skoro si nevšiml, že žena vyšla na zápraží. Zase to bušení. Je tak blízko, stačí se k ní pomalu přiblížit a skočit. Stačí jen pár vteřin. Ale vzpomněl si, co se o ní říká, proto zůstal ležet. Netušil, že stará žena už je jen stínem toho, co se o ní vykládalo. Byla to stará nemocná ženská, která čekala jenom na smrt.

Stála na zápraží a snažila se popadnout dech. Dneska jí nebylo dobře. Snažila se nasát vzduch do plic. Byl krásný teplý den. Ideální den na umírání. Kéž by si smrt chtěla pro ni přijít. Žila už moc dlouho a věděla, že většina života nestála za nic. Zůstala sama a dokonce i lesní havěť se jí vyhýbala na sto honů. Znovu se snažila popadnout dech, když v tom ji uviděla.
Smrt.
Šla si pro ni.
Žena se usmála a šla jí naproti.

Vlk vyskočil na všechny čtyři: stařena se složila k zemi. Jen tak z ničeho nic. Zbystřil všechny smysly - je mazaná, je to past… Nevěděl, jak dlouho tam stál, ale za celou tu dobu se nepohnula. Čas se mu krátil, holka za chvíli přijde. Musí riskovat. Pomalu, krůček po krůčku se blížil ke stařeně. Větřil a hledal závan nebezpečí. Došel až k ženě. Ležela pořád nehnutě a zdálo se, že nedýchala. Očichal ji - byla mrtvá.
Byl zklamaný, chtěl ji dostat.

Byl by hrdina lesa.

Rozhlédl se okolo. Nikde ani živáčka. Musí se jí zbavit, jestli chce dostat i holku.  

Karkulka byla už skoro u domu, když to zase přišlo.

Bolest.

Plíce byly v jednom ohni a žaludek se kroutil v křečích. Lapala po dechu. Tohle prášky už nespraví. Padla na kolena. Z kapsy jí vypadl malý složený papírek.

Bože, záchrana… Roztřesenýma rukama pomalu rozložila papír a s nadějí si prohlížela bílý prášek. Nebylo ho moc, ale zachrání ji.

Mocně ho vtáhla do nosní dírky. Bylo to jako úder, nekonečný, horoucí a nepopsatelný. Teď mohla čelit stovkám babiček. Vstala a pospíchala k obydlí ženy, kterou nesnášela stejně jako svoji matku.

Vlk stál na zápraží a pořád se skláněl nad mrtvou ženou, když v tom ji ucítil - stála přímo předním. Zůstal stát jako zkamenělý.

Karkulka se už dlouho necítila tak dobře. Usmívala se a chtělo se jí tančit. Jen nechápala, proč stojí u dveří vlk. A je to vůbec vlk? Začala se zase smát. Je přece v lese, tady musí být spousta vlků.

„Babi, no né! Čekáš na mě?“ Smála se čím dál víc.

„Proč máš tak velké oči? To abys mě lépe viděla?“ Připadala si jako v pohádce, přišlo jí to zábavné. Zvítězí nad zlým vlkem.

„A proč máš tak velké uši? To abys mě lépe slyšela…?“

Vlk byl ostražitý a čekal. Ta holka se smála jako bláznivá a něco mumlala.

„A proč máš tak velké zuby? Že ty mě chceš sežrat!“ Byla už vlkovi na dosah. Bylo jí tak dobře - chtěla tančit, zpívat, smát se..., ten pocit už nikdy nepomine...

Byl to instinkt. Stačil jediný skok. Karkulka se vůbec nebránila a vlk ucítil v tlamě teplou krev. Děvče padlo k zemi s rozdrásaným hrdlem, na tváři dál ten blažený úsměv. Ve vlkovi se probudilo zvíře: začal trhat maso. Tuhle chuť necítil léta. Krev už byla všude na podlaze a cáry masa spolu s ní. Byl v extázi. Hltal kusy masa a jeho smysly v tu chvíli patřily pouze bezvládnému tělu. Ani nepostřehl, že pár kroků od něj stojí lovec. Byl natolik ohromen tím, co vidí, že nebyl schopen pohybu. Užasle pozoroval vlka trhajícího bezvládné tělo.

Zvíře zbystřilo. Stálo nad zkrvaveným tělem a upřeně zíralo na lovce.

Lovec stejně fascinovaně zíral na vlka. Všude byla krev a kusy masa. Připadalo mu to jako věčnost, co si stáli tváří v tvář. Nevěděl, jestli je to úžas nebo hrůza, co ho svírá, ale nebyl schopen pohybu.

Pak si uvědomil, že stojí příliš blízko a je snadnou kořistí.

Ve vteřině sáhl po pušce, ale bylo pozdě.

Vlk byl rychlejší.

Opojený vůní a chutí krve cítil se rychlejší a silnější. Nic ho nemohlo zastavit. Zakousl se do hrdla stejně lehce jako před chvílí. Krev už zase tryskala všude kolem a on rval kusy masa. Nemohl se nabažit.

O tomhle pocitu slýchával od svých předků a teď ho prožíval. Cítil, že ho nic nepřemůže.

Teď byl pánem lesa. Byl legenda.

Zvedl hlavu a pomalu se rozhlížel po svém díle zkázy.

Musel ale jít, dřív než ho tady někdo objeví. Ladným krokem šelmy opouštěl spokojeně místo činu.

Věděl, že tenhle příběh se bude vyprávět po staletí.